ECLI:CZ:US:2020:2.US.3138.20.1
sp. zn. II. ÚS 3138/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Vernera a Radmily Frantelové, obou zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 11. 8. 2020 č. j. 60 Co 76/2020-881, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného výroku soudního rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení čl. 2 odst. 2 Listiny pro porušení zákazu svévole a libovůle a legitimního očekávání stěžovatelů.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že v řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení Krajský soud v Brně rozhodoval o odvolání stěžovatelů i žalované společnosti ZEVOS, a.s. (dále jen "žalovaná") proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 8. 2019 č. j. 6 C 183/98-853 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 4. 2020 č. j. 6 C 183/98-877, jímž byla mimo jiné žalovaná byla zavázána zaplatit náklady řízení stěžovatelům v částce 555.381,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobců (výrok VII.), stěžovatelé byli zavázáni zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Uherském Hradišti na náhradě nákladů řízení částku 435,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VIII.), žalovaná byla zavázána zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Uherském Hradišti na náhradu nákladů řízení částku 18.500,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IX.).
3. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně jako soud odvolací vyšel v napadeném rozhodnutí ze dne 11. 8. 2020 č. j. 60 Co 76/2020-881 ohledně nákladů řízení z toho, že každý ze stěžovatelů byl s ohledem na předmět sporu 798.827,60 Kč úspěšný co do částky celkem 303.758,60 Kč a části příslušenství při zohlednění plnění žalované v průběhu řízení, pro které muselo být s ohledem na zpětvzetí každého ze stěžovatelů řízení zastaveno (38 %) a neúspěšný co do částky 495.069 Kč a části příslušenství (62 %). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že za tohoto stavu rozhodoval o nákladech řízení podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s .ř.") a vzhledem k částečnému úspěchu obou stran i při převažujícím úspěchu žalované při poměru shora uvedeném považoval při neformalistickém přístupu a zohlednění znění tohoto ustanovení s přihlédnutím k přístupu obou stran sporu k předmětu sporu, aby si každý nesl své náklady řízení, neboť při poměru úspěchu a neúspěchu poměřovaném i okolnostmi případu z hlediska přístupu obou stran sporu k předmětu sporu považoval odvolací soud neúspěch obou stran za přibližně stejný. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatelé jako žalobci na původní žalobě dlouhodobě setrvávali a poté ji v jistině a v příslušenství měnili, přičemž stran příslušenství často nesmyslně nad rámec nároku na zákonný úrok z prodlení, a žalovaná plnila mimosoudně pouze částečně, ač mohli plnit mimosoudně při pokračování v řízení po změnách žaloby i za další uplatňovanou dobu. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku VII. o nákladech řízení změnil tak, že žádnému účastníkovi náklady řízení nenáleží.
II. Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují svůj nesouhlas s nepřiznáním náhrady nákladů řízení. Shledávají toto rozhodnutí překvapivým a vytýkají, že bylo rozhodováno o nákladech dvacet dva let trvajícího soudního řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále bylo rozhodnuto o nákladech státu.
5. Stěžovatelé uvedli, že zahájili soudní řízení, jímž se po žalované domáhali zaplacení bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání jejich pozemků o celkové výměře 10.971 m2 v k.ú. Uherský Brod, za něž jim neplatila žádnou finanční náhradu. Žaloba byla podána za období dvou let zpětně od 1. 7.1996 do 1. 7. 1998 s tím že stěžovatelé požadovali bezdůvodné obohacení ve výši 40 Kč/m2/rok v částce 877.680 Kč, pro každého ze stěžovatelů pak polovinu této částky, tedy 438.840 Kč včetně příslušenství.
6. Stěžovatelé rovněž namítají, že bylo porušeno jejich právo na legitimní očekávání a rozhodnutí odvolacího soudu je "překvapivé". Soud prvního stupně opakovaně v průběhu řízení rozhodoval o nákladech řízení a vždy stěžovatelům náhradu nákladů v poměrné části přiznal. Ať už se jednalo o první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2003, druhý rozsudek ze dne 2. května 2007 nebo o poslední z 19. 8. 2019. Přitom na předmětu řízení se od 9. října roku 2003, kdy byl vydán první rozsudek ve věci samé, nic nezměnilo. Stěžovatelé uvádějí, že to, oč jim jde, není bagatelní nárok. Jde sice "pouze" o nárok na náhradu nákladů řízení, ale tyto náklady za dobu soudního řízení, které trvalo 22 roků, dosáhly velmi vysoké výše. Stěžovatelům byly v průběhu řízení několikrát přiznány náklady soudního řízení. V posledním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. srpna 2019 č. j. 6 C 183/98-853 soud přiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 555.381,60 Kč. Výše nákladů řízení, tedy to, co je pro stěžovatele "v sázce", dosahuje statisícové výše. Pro stěžovatele tak zjevně jde o věc existenční. Stěžovatelé uvádí, že považuji napadené rozhodnutí za nesprávné a překvapivé, vydané v omylu a v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Mimo jiné i z tohoto důvodu podle nich dosahuje zásah ústavněprávní dimenze ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
7. V dané věci navíc bylo podle stěžovatelů nepochybně prokázáno a odvolací soud to ani nerozporuje, že výše plnění požadovaného stěžovateli závisela výhradně na znaleckém posudku. Odvolací soud však přesto neaplikoval §142 odst. 3 o. s. ř., i když nárok stěžovatelů byl shledán co do základu důvodným a výše plnění závisela na znaleckém posudku. Odůvodnil to tak, že použití tohoto ustanovení vylučuje údajné excesivní nadhodnocení nároku ze strany stěžovatelů, s čímž však stěžovatelé nesouhlasí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní soud předně uvádí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze v případech, kdy tato činnost obecných soudů představuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2558/20 ze dne 24. 9. 2020).
11. K otázce nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že rozhodování o nich před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě, kdy by se obecný soud dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019). I kdyby tedy v případě stěžovatelů byla stanovena výše vzniklých nákladů z pohledu podústavního práva nesprávně, nenáleží Ústavnímu soudu do krajským soudem stanovené výše náhrady nákladů řízení zasahovat, neboť případná nesprávnost nemá ústavněprávní rozměr.
12. Při posuzování předmětné stížnosti se Ústavní soud neztotožnil s námitkami stěžovatelů a neshledal natolik nepřijatelný postup obecných soudů, který by snad odůvodňoval závěr, že se krajský soud při výkladu a použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu dopustil svévole, jež by vyústila v porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu Ústavní soud neshledal ústavní rozměr posuzované ústavní stížnosti.
13. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu