ECLI:CZ:US:2020:2.US.3141.20.1
sp. zn. II. ÚS 3141/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Hollandsche IRS B.V. se sídlem 2993 LD Barendrecht, Oslo 1, Nizozemsko, registrované v obchodním rejstříku vedeném u nizozemské obchodní komory pod č. 24338244, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Šimečkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2020 č. j. 20 Cdo 2155/2020-265, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2020, č. j. 17 Co 10/2020-224 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 8 EXE 33/2016-172 ze dne 20. listopadu 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě exekučních návrhů stěžovatelky bylo zahájeno exekuční řízení k vymožení pohledávek podle rozhodčích nálezů Mezinárodního rozhodčího soudu v Londýně (London Court of International Arbitration) č. j. 153073 ze dne 15. 6. 2016 a č. j. 153073 ze dne 21. 12. 2016.
3. Obecné soudy dospěly shodně k závěru, že exekuční výkon zahraničních rozhodčích nálezů lze vést ve smyslu §37 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů pouze tehdy, bylo-li českými soudy rozhodnuto o jejich uznání či vydáno prohlášení o vykonatelnosti. Bez splnění tohoto předpokladu nelze zahraniční rozhodčí nálezy považovat za způsobilé exekuční tituly. Tento požadavek, resp. výklad soudy současně nepovažovaly za rozporný s čl. III. Úmluvy ze dne 6. listopadu 1959 o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uveřejněné ve Sb.m.s. pod č. 74/1959 Sb. (dále jen "Newyorská úmluva"), tedy za podstatně tíživější podmínku pro nucený výkon zahraničního rozhodčího nálezu oproti nálezu tuzemskému.
4. Stěžovatelka ve své stížnosti brojí proti závěru obecných soudů, že pro zachování antidiskriminačního pravidla je zcela postačující, jestliže se tato zásada v úplnosti uplatňuje v tuzemském právním prostředí jen v jednom ze dvou režimů výkonu rozhodčích nálezů (tj. v rámci soudního výkonu rozhodnutí).
II.
Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je tedy přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již mnohokrát konstatoval, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatelka zastává odlišný právní názor od obecných soudů na otázku, zda lze cizí rozhodčí nálezy, aniž by předcházelo rozhodnutí o jejich uznání, vykonat jen soudně, nikoliv v exekučním řízení. Tato skutečnost však sama o sobě zásah do práv stěžovatelky nepředstavuje. Rozdílná úprava výkonu soudního a arbitrážního rozhodnutí není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak stěžovatelku upozornil již Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, či ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, již civilní soudy dovodily, že je při posouzení této otázky třeba vyjít z čl. III Newyorské úmluvy, podle něhož uzná každý smluvní stát rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde je nález uplatňován, za podmínek stanovených v následujících článcích čl. IV a V. Z tohoto závěru pak vyplývá, že procedura "povolení výkonu" se tedy musí uskutečnit podle předpisů, které představuje tuzemský občanský soudní řád a exekuční řád.
8. Stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje jiný výklad na případ dopadající právní úpravy, než jaký ve věci zaujal Nejvyšší soud. Nejvyšší soud nicméně (ve shodě s nižšími soudy) vyšel v posuzování této otázky z právní úpravy obsažené v exekučním řádu, neopomněl přitom uvážit ani význam Newyorské úmluvy, na jejíž přednost stěžovatelka poukazuje. Na jeho závěrech Ústavní soud neshledal pochybení, které by jej opravňovalo k zásahu do rozhodovací činnosti obecních soudů. Úlohou Ústavního soudu není, aby právní názor obecných soudů přehodnocoval. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že je zřejmé, jakými úvahami se při svém rozhodování Nejvyšší soud řídil, a že jeho rozhodování nevykazuje znaky libovůle v rozhodování.
9. Ústavní soud kromě toho není přesvědčen, že by čl. III Newyorské úmluvy jednoznačně podporoval argumentaci stran zásahu do práv stěžovatelky. I za situace, kdy se zásady zakotvené Newyorskou úmluvou v tuzemském právním prostředí uplatňují (dle slov stěžovatelky "v úplnosti a nediskriminačně") jen v jednom ze dvou režimů výkonu rozhodčích nálezů, stěžovatelce nic nebrání takový návrh podat.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu