ECLI:CZ:US:2020:2.US.3156.20.1
sp. zn. II. ÚS 3156/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 1577/2020-311, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019 č. j. 58 Co 252/2019-275 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2018 č. j. 23 C 20/2017-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dne 10. 3. 2000 byl stěžovatel zadržen, bylo mu sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, spáchaného ve spolupachatelství a následně bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Stěžovatel byl z vazby propuštěn dne 25. 4. 2001. Vrchní soud v Praze zprostil stěžovatele obžaloby rozsudkem ze dne 24. 11. 2010 č. j. 6 To 17/2010-12077. V posuzovaném řízení se stěžovatel proti žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti domáhal částky ve výši 1 535 180 254 Kč jakožto náhrady škody za nezákonné rozhodnutí. Co do částky 12 236 867 Kč bylo řízení zastaveno pro částečné zpětvzetí žaloby. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 075 Kč (výrok I), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 522 942 312 Kč, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu v napadených výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že okolnosti, za nichž mělo dojít ke škodě, jsou obecné, hypotetické, nedoložené co do základu i výše škody; nesouhlasí, že nebyly splněny základní předpoklady odpovědnosti za škodu. Má za to, že jeho tvrzení byla dostatečná a určitá.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat; na ústavní rovině Ústavní soud v jejich závěrech žádné nedostatky neshledal, stěžovatel ostatně ani žádné ústavněprávní argumenty neuvádí. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu