ECLI:CZ:US:2020:2.US.3206.20.1
sp. zn. II. ÚS 3206/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Simona, zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2020 č. j. 5 As 258/2019-42 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019 č. j. 3 A 247/2018-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel u dnes již neexistujícího Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, Okresní pozemkový úřad (dále jen "tehdejší úřad") podal v minulosti žádost, kterou uplatnil nárok na zemědělský majetek podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Řízení bylo vedeno pod č. j. 7336/92-Sta a dne 25. 1. 1993 jej tehdejší úřad přerušil a vyzval stěžovatele, aby doložil požadované podklady. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že na základě výzvy tehdejšího úřadu požadované doklady dne 12. 3. 1993 doložil, úřad však přesto zůstal nečinný. Ve věci nároků stěžovatele vydal pozemkový úřad dne 31. 7. 1995 rozhodnutí č. j. PÚ 1028/1403/95-KRZ-353, jímž dle §9 odst. 2 zákona o půdě nebyla schválena dohoda o vydání nemovitosti ze dne 27. 2. 1995. Krajský soud v Českých Budějovicích o tomto rozhodnutí rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 1995 č. j. 10 Ca 530/95-27, řízením vedeným pod č. j. 7336/92-Sta, tehdejším úřadem se v něm však dle stěžovatele nezabýval. Stěžovatel městskému soudu navrhl, aby stanovil Státnímu pozemkovému úřadu jako žalovanému 1) povinnost ukončit restituční řízení č. j. 7336/92-Sta a Ministerstvu zemědělství jako žalovanému 2) tutéž povinnost v případě nečinnosti žalovaného 1).
3. Městský soud dospěl k závěru, že je žaloba opožděná, a proto ji nemohl věcně projednat. V odmítavém usnesení shrnul všechna dosavadní související řízení stěžovatele s tím, že poslední rozhodnutí zn. 22621/02-5010 v dané věci vydalo Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, dne 17. 7. 2002. Stěžovatel tak sice vyčerpal všechny opravné prostředky, avšak žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu bylo možno podat pouze v zákonné jednoleté lhůtě od nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), dne 1. 1. 2003, tj. nejpozději do 2. 1. 2004. Žaloba však byla podána až dne 29. 10. 2018, městskému soudu tak nezbylo než žalobu jako opožděnou odmítnout. Stěžovatel žalobu podal do jednoho roku od nečinnosti žalovaného 1) ve vztahu ke stížnosti ze dne 17. 11. 2017 a od nečinnosti žalovaného 2) ve vztahu k žádosti o učinění opatření proti nečinnosti žalovaného 1) podané žalovanému 2) dne 21. 8. 2018. Nečinnost stěžovatel žalovaným vytýkal ve vztahu k doložené listině vyhotovené Ústavem pro studium totalitních režimů dne 15. 8. 2017 č. j. ÚSTR 446-2/2017, jež dle stěžovatele potvrzuje, že násilné vysídlení paní Jany Simonové dne 11. 6. 1953 na základě tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti č. 29 z roku 1951 bylo politickou perzekucí a porušením základních lidských práv. Současně stěžovatel předložil listinu Ministerstva zemědělství č. j. 2360/07 ze dne 20. 9. 2007, jež dle jeho názoru prokazuje, že restituce probíhala u tehdejšího úřadu selektivně u shodných vysídlenců, a listinu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu č. j. ÚDV-704/97 ze dne 14. 1. 1998, která dle stěžovatele dokazuje, že tehdejší úřad úmyslně zatajil listiny z doby vysídlení, dle nichž nebyla kupní cena uhrazena, a jako podklady rozhodnutí použil zfalšované důkazy. Stěžovatel ve svých podáních před obecnými soudy argumentoval tím, že odepření procesní ochrany proti nečinnosti pozemkových úřadů oprávněným osobám je v rozporu s účelem restitučního zákonodárství; pokud žalobní lhůta uplynula z důvodu porušení procesních povinností pozemkových úřadů, je třeba přihlédnout k zásadě nemo turpitudinem suam allegans auditur (nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti) a ochraně dobré víry oprávněných osob a považovat za počátek lhůty k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti až okamžik, kdy uplyne lhůta k vydání rozhodnutí o dílčích žádostech o vydání konkrétních pozemků, i když jsou takové žádosti jen upřesněním prvotní neúplné žádosti.
4. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí z obsahu spisu konstatoval, že správní řízení vedené tehdejším úřadem pod č. j. 7336/92-Sta, bylo řádně ukončeno, a to i ohledně namítaného nároku dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, jenž opakovaně nebyl shledán důvodným vzhledem k tomu, že vyrovnání skrze kupní smlouvu tento restituční důvod vylučuje i v případě, kdy bylo samotné vysídlení násilné [důsledkem politické perzekuce nemovitost přímo nepřešla na stát, důsledkem, ač s časovou prodlevou, mohl být pouze její prodej, přičemž restituční důvod dle písm. k) téhož ustanovení také nebyl naplněn, protože kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek]. Nově předložená listina Ústavu nárok stěžovatele dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě neprokazuje, jelikož pouze připouští politické vysídlení v obci Rapšach v roce 1953, neřeší způsob následného přechodu nemovitostí na stát a především nevypovídá nic konkrétního k danému případu. Listina Ústavu nevnáší do případu žádné nové skutečnosti a neprokazuje ani jakékoliv pochybení v průběhu celého řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že ani sám stěžovatel netvrdí, že by jeho poslední podání byla dalším úkonem v řízení dle §80 odst. 1 s. ř. s., který by značil neukončené řízení a prodlužoval lhůtu k uplatnění žaloby proti nečinnosti. O nový úkon v daném řízení se však nemohlo jednat nejen z důvodu, že původní řízení bylo řádně ukončeno, ale neobstál by ani obsah podání stěžovatele. Takovým úkonem by totiž již dle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí ze dne 12. 6. 2006 č. j. 8 Ans 3/2005-4) mohl být pouze procesní úkon: "Za takové úkony je třeba považovat procesní úkony účastníků řízení či správního orgánu ve správním řízení. Jde např. o návrh na zahájení řízení, vyjádření k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním, odvolání proti rozhodnutí, předvolání dotyčného účastníka řízení k jednání, doručení rozhodnutí, vyrozumění o odvolání podaných dalšími účastníky řízení apod. Takovýmto úkonem naopak není samotná urgence vyřízení, či sdělení správního orgánu, že má za to, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále rozhodoval." Původní lhůta k uplatnění žaloby proti nečinnosti (kterou ostatně stěžovatel využil) tedy již uplynula, v rámci restitučního řízení běh žádné nové lhůty nepočal, neboť nedošlo k obnově řízení (v minulosti stěžovatel s žalobami na obnovu řízení neuspěl) a stěžovatel se tedy ohledně svých tvrzených restitučních nároků nemůže domoci ničeho jiného než opětovných sdělení s vysvětlením, že řízení bylo řádně ukončeno.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že podle něj napadená rozhodnutí neobstojí. Stěžovatel je toho názoru, že bylo obecnými soudy rozhodováno v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855), který vyslovil, že ,,důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu." Podle stěžovatele by bylo rozporné s účelem restitučního zákonodárství upírat oprávněným osobám procesní ochranu proti nečinnosti pozemkových úřadů v řízení o jejich žádostech. Je-li příčinou uplynutí žalobní lhůty porušení procesních povinností pozemkovými úřady, pak s přihlédnutím k zásadě nemo turpitudinem snam allegaus auditur (nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti) a v respektu k ochraně dobré víry oprávněných osob je třeba za výjimečných okolností takových případů k věci přistupovat z pozice, jako by lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti (§80 odst. 1 s. ř. s.) počala běžet až v návaznosti na uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí navázané na okamžik podání dílčích žádostí o vydání konkrétních pozemků, byť takové žádosti ve skutečnosti jsou pouhým upřesněním prvotní neúplné žádosti. Dále stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 562/09 ze dne 31. 8. 2011 (N 145/62 SbNU 245) a uvádí, že podle něj jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ochranu bylo třeba stěžovateli poskytnout už s ohledem na ,,quasirestituční" charakter věci a smysl restitučního zákonodárství s tím, že případné legislativní nedůslednosti, jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů v průběhu času nelze bez dalšího vykládat v neprospěch účastníků řízení.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces či na judikaturu Ústavního soudu, vyjadřuje nesouhlas se zhodnocením toho, zda je možné znovu "otevřít" původní řízení a soudní cestou přimět k rozhodnutí správní orgány. Obecné soudy stěžovateli vysvětlily, že nelze o nečinnosti správního orgánu uvažovat v případě takových procesních úkonů účastníka jako je například urgence vyřízení, či sdělení správního orgánu, že má za to, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále rozhodoval.
10. Z výše uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily.
11. K závěru o porušení práv stěžovatele není možno dospět ani s ohledem na stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu. V jednom z citovaných případů Ústavní soud reagoval na dlouhodobou nečinnost soudů ve věci restitucí církevního majetku, v druhém pak na případ nabytí dědictví a princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci v horizontálním právním vztahu (nabytí dědictví), ani jeden se tedy netýká přezkumu, zda se v posuzované věci jedná o nečinnost správního orgánu či nikoli, což byla podstata sporu před obecnými soudy. Právě v tomto typu sporu není možno ani přihlížet k argumentu, že se původně jednalo o věc restituční, neboť ani Ústavní soud nemůže odhlédnout od samé podstaty problémů řešených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Ani argumentace stěžovatelem citovanou judikaturou, ani odkaz na restituční aspekt již ukončeného řízení tedy též nemůže vést k závěru o nepřípustném zásahu do stěžovatelových práv.
12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu