ECLI:CZ:US:2020:2.US.3212.19.1
sp. zn. II. ÚS 3212/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Říhy, zastoupeného Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2019 č. j. 1 Ads 128/2019-21 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2019 č. j. 72 Ad 55/2017-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na hmotné zabezpečení zaručené čl. 30 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení zásady zákazu diskriminace zakotvené v čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel podal dne 23. 3. 2017 žádost o starobní důchod s datem přiznání ke dni vzniku nároku s ohledem na dobu odpracovanou v Rudných dolech Jeseník, s. p., kde vykonával více než 11 let zaměstnání v I. pracovní kategorii (tj. zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech). Zároveň požádal o odstranění tvrdosti zákona podle §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v rozhodném znění. Česká správa sociálního zabezpečení vydala dne 26. 6. 2017 rozhodnutí č. I č. j. XXX, kterým zamítla žádost stěžovatele pro nesplnění zákonných podmínek. Stěžovatel nevykonával zaměstnání v preferované pracovní kategorii do 31. 12. 1992, jak je vyžadováno §174 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 100/1998 Sb."), jeho důchodový věk proto činí 63 let a 4 měsíce. Stejného dne vydala Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutí č. II č. j. XXX, kterým na základě pověření ministra práce a sociálních věcí rozhodla o žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti zákona a přiznala mu starobní důchod od 1. 4. 2017 ve výši 14 765 Kč měsíčně. Stěžovatel podal námitky proti rozhodnutí č. I, které Česká správa sociálního zabezpečení co do věcného posouzení zamítla. Žalobu stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
3. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. Předně zdůraznil, že rozhodnutím č. II bylo stěžovateli prominuto nesplnění podmínky stanovené v §174 zákona č. 100/1988 Sb., čímž Česká správa sociálního zabezpečení vyhověla stěžovatelově žádosti o odstranění tvrdosti zákona spočívající v podmínce trvání zaměstnání v I. pracovní kategorii ke dni 31. 12. 1992. V rozhodnutí č. I Česká správa sociálního zabezpečení neměla prostor pro zohlednění namítaného sociálního hlediska, neboť zákon jasně stanoví, za jakých podmínek lze starobní důchod přiznat, správní orgán nemůže na základě svého uvážení zákonnou podmínku prominout. Takovou možnost nelze dovodit ani z §1 odst. 3 již neúčinného zákona č. 100/1988 Sb.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly dostatečně zohledněny konkrétní okolnosti posuzovaného případu; stěžovatel o možnosti dřívějšího odchodu do důchodu nevěděl. Podstatné je, že požadovanou dobu v dolech odpracoval, nikoli zda byl stále v dolech zaměstnán ke dni 31. 12. 1992. Doplatek důchodu mu proto náleží. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele trpí nepřípustným aplikačním formalismem.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry správních soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Nejvyšší správní soud se se stěžovatelovými argumenty vypořádal a své závěry řádně odůvodnil. Závěry Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledává neudržitelnými, na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu