ECLI:CZ:US:2020:2.US.3235.20.1
sp. zn. II. ÚS 3235/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kořínka, zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem Krosenská 531/4, Praha 8, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2020 č. j. 51 Co 230/2020-241 a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. února 2020 č. j. 30 C 37/2018-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení se 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 spoluvlastnickou negatorní žalobu, kterou požadoval, aby byl žalovaný uznán a) povinným zdržet se bez projednání se žalobcem a bez jeho souhlasu nakládání (ve smyslu převodu vlastnictví, zatěžování věcnými či reálnými břemeny, zástavními právy nebo právy užívání a požívání včetně nájmu, výpůjčky, výprosy) s nemovitými věcmi a jejich součástmi, které jsou ve spoluvlastnictví stěžovatele a žalovaného, a to včetně všech jednání, které k nakládání směřují nebo jsou pro takové nakládání nezbytné, a po faktické stránce se zdržet zřizování staveb a provádění změn na těchto pozemcích a stavbách, jestliže tímto bez prokazatelného právního důvodu bude zasahovat do práv stěžovatele. Dále stěžovatel požadoval, aby byl žalovaný uznán b) povinným zdržet se užívání pozemku parcelního čísla X1 včetně jeho součásti domu čísla popisného X2 a bytu a dalších prostor v něm, v katastrálním území Kobylisy v obci Praha, v jakémkoliv rozsahu k nebo pro podnikání či k hospodaření s cílem brát užitky výlučně pro sebe a umožňovat totéž třetím osobám.
3. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl, stejně tak učinil i městský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že rozsudek Městského soudu v Praze je posledním procesním prostředkem, který mu zákon k ochraně práv poskytuje, neboť zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) neumožňuje podat dovolání ve věci, jestliže se jedná o vadu řízení spočívající v rozporu rozsudku s obsahem spisu za situace, kdy zjištění soudů neodpovídá provedeným důkazům, které jsou jimi hodnoceny způsobem odporujícím §132 o. s. ř.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatele tyto požadavky nesplňuje, neboť v jeho věci nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky k ochraně stěžovatelových práv.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. V usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541), tento soud k problematice vyčerpání dovolání dovodil, že dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo možné podat dovolání za podmínek podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., přípustná, pokud stěžovatel řádně a účinným způsobem nevyčerpal i tento mimořádný opravný prostředek. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přesně o takovou situaci, předpokládanou rozhodnutím sp. zn. III. ÚS 772/13, se jedná i v nyní projednávané věci. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
7. Ústavní soud tak shrnuje, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro nevyčerpání opravných prostředků. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj