ECLI:CZ:US:2020:2.US.3246.19.1
sp. zn. II. ÚS 3246/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S. Z., právně zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 84/2019 ze dne 15. 8. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 409/2019 ze dne 27. 6. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 10. 2019, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019 č. j. Nt 409/2019-207 bylo rozhodnuto podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS"), o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin vraždy podle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel ve stručnosti dopustit tím, že dne 3. 1. 2009 kolem třetí hodiny ranní, v bytě č. X v ulici Ď. města G. Čečenské republiky, po hádce s poškozenou, se kterou měl intimní vztah, a která na něj žárlila a urážlivě se vyslovila na jeho adresu, náhle pojal úmysl poškozenou usmrtit a nožem nezjištěné podoby jí způsobil poranění v podobě řezné rány na přední straně krku s poškozením životně důležitých orgánů, v důsledku čehož poškozená na místě zemřela. Po vraždě s cílem skrýt spáchaný zločin stěžovatel a nezjištěná osoba jménem R. odvezli mrtvolu na okraj města G., kde ji vyhodili na liduprázdném místě.
3. Přípustnost vydání Městský soud v Praze vázal na současné přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 6. 7. 2018, číslo 81/3-543-18 doručené Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 13. 7. 2018. Stěžovatel se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 let, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 56 T 7/2016 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 10 To 34/2018 za zvlášť závažné zločiny loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Dle zjištění soudu je stěžovatel státním občanem Ruské federace s trvalým pobytem na jejím území, o české občanství nežádal. Je žadatelem o mezinárodní ochranu (azyl), přičemž žádost podal v roce 2016. O jeho žádosti nebylo dosud rozhodnuto. V letech 2009 až 2015 neúspěšně žádal o politický azyl v Rakousku, Polsku, Německu a Dánsku.
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel stížnost, která byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta jako nedůvodná. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že Městský soud v Praze se dostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi a okolnostmi významnými pro rozhodnutí o přípustnosti vydání a své úvahy a závěry odpovídajícím a dostatečným způsobem v odůvodnění napadeného usnesení rozvedl. Jeho úvahy a závěry jsou založeny na zásadách a hlediscích, které byly, pokud jde o rozhodování ve vydávacím řízení, vytčeny Ústavním soudem a Nejvyšším soudem. V posuzované věci je podle něj podstatné, že Generální prokuratura Ruské federace se vydání stěžovatele do Ruské federace domáhá na základě Evropské úmluvy o vydávání, která je závazná i pro Českou republiku. Městský soud v Praze pečlivě zkoumal podmínky a zabýval se existencí možných překážek vydání. Vrchní soud v Praze stejně jako Městský soud v Praze nezjistil, že by vydání stěžovatele bránila neexistence některé z podmínek, resp. existence některé z překážek vydání uvedených v §91 odst. 1 písm. a) až písm. p) ZMJS. Ruskou stranou předložené extradiční materiály má Vrchní soud v Praze ve shodě s Městským soudem v Praze za zcela dostatečné k vedení řízení o přípustnosti vydání a k rozhodnutí v tomto řízení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v tom smyslu, že jeho stíhání bylo vykonstruováno na naprosto nepostačujícím důkazním základu, který nemohl zavdat důvodné podezření o vině stěžovatele a je završením politicky motivované poptávky po represi Čečenců aktivně se zapojujících do osvobozeneckého boje. Za takovéhoto stavu nemohla být vyslovena přípustnost jeho vydání do Ruské federace a jejím vyslovením došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. V ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a ESLP ve věcech extradičních a obsáhle z nich cituje. Jeho konkrétní námitky směřují zejména proti samotnému trestnímu řízení vedenému v dožadujícím státě, a to včetně zpochybnění důkazů proti němu svědčících. Důkazní situace je podle názoru stěžovatele po 10 letech od údajné vraždy nedostatečná, přičemž podrobně popisuje proč.
6. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení před obecnými soudy jednoznačně prokázal svou národnostní příslušnost i politické přesvědčení. Je aktivním zastáncem samostatné Ičkerijské republiky, považuje se za Ičkerijce (potažmo Čečence), a byť aktuálně aktivně politicky nevystupuje, v minulosti byl aktivním zastáncem osvobozeneckého ičkerijského hnutí, a to na té úrovni, že se osobně znal a stýkal s nejvyššími představiteli tohoto uskupení. Podle stěžovatele celý způsob vedení vyšetřování nese znaky přinejmenším laxního přístupu k věci takového významu, jakou je vyšetřování vraždy a v kombinaci s nastíněným politickým kontextem vznáší výrazné pochybnosti o řádnosti a neúčelovosti procesů, pročež je úkolem obecných soudů zajistit, aby nevyslovily přípustnost vydání osoby do země, kde bude s určitou mírou pravděpodobnosti vystavena účelovému trestnímu stíhání porušujícímu její základní procesní práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak Ústavní soud v minulosti zdůraznil, vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3) a nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65)].
9. V tomto smyslu je povinností státu zaručit, že žádná osoba nebude ve vyžadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. Spojené království, stížnost č. 14038/88, odst. 91]. Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení ve vyžadujícím státě, vyplývají také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné rovněž v případě, kdy by jí ve vyžadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdyby v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 258 a násl.].
10. Vznese-li vydávaný námitku spočívající v tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s čl. 3 Úmluvy či reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující čl. 6 Úmluvy, musí ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být extradice prohlášena za nepřípustnou.
11. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení čl. 3 Úmluvy a flagrantního porušení čl. 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí obecné soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci ve vyžadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo. Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 a nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269)]. Vydávaný proto bude zpravidla muset tvrdit konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby (např. příslušnost k pronásledované skupině, předchozí konflikty s veřejnou mocí ve státě apod.), z nichž plyne obava z ohrožení shora uvedených základních práv.
12. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (např. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14). Předložení těchto záruk přitom samo o sobě neznamená, že zde toto nebezpečí neexistuje, nýbrž je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v cílovém státě (rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008 ve věci Saadi v. Itálie, stížnost č. 37201/06, odst. 148). Mezi faktory, které je v tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost záruk, to, zda byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel či zda lze jejich dodržování kontrolovat [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169), rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 189].
13. Kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy v justiční fázi vydávacího řízení rovněž povinnost posoudit naplnění celé řady dalších podmínek přípustnosti vydání osoby, resp. zvážit, zda neexistují překážky, které by tomuto vydání bránily (§90 a §91 ZMJS). V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že i zde se uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Aby těmto požadavkům soudy dostály, musejí z úřední povinnosti zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, a náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejímž vydání jednají, přičemž nesmějí opomenout své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].
14. Z hlediska naplnění kautel spravedlivého procesu musí být součástí řádného extradičního řízení i jednoznačný popis skutku, pro který má být osoba vydána. Z rozhodnutí o vydání tedy musí být patrno, jakého konkrétního jednání, v němž je spatřován trestný čin, se vydávaný měl dopustit, a musí obsahovat alespoň stručné odůvodnění, na základě jakých důkazů orgány vyžadujícího státu dospěly k podezření, že se uvedeného skutku dopustil vydávaný [srov. nález ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501)].
15. Ústavní soud v dané věci neshledal, že by Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v ústavněprávní rovině pochybily a že by nepostupovaly v souladu se shora uvedenými zásadami, pokud rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Městský soud v Praze dostatečně reflektoval při svém rozhodování současnou obecnou situaci v Ruské federaci a v jejích jednotlivých specifických regionech, včetně nalézání práva a "výkonu spravedlnosti". Vyšel jednak z aktuální zprávy z roku 2018 vyhotovené organizací Freedom House, která se zaměřuje na otázky svobody a dodržování lidských práv v Rusku k lednu 2018, a dále z výroční zprávy Human Rights Watch z ledna 2018 vztahující se k Rusku. Dále pak ze zprávy o stavu dodržování lidských práv v trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody v Ruské federaci, která byla vypracována ve spolupráci se zastupitelským úřadem ČR v Moskvě a poskytnuta v projednávané kauze státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Praze ze strany Ministerstva zahraničních věcí ČR. Z posledně uvedené nejpodrobnější zprávy vyplývá, že v Ruské federaci jsou základní práva obžalovaných a odsouzených osob včetně práva na spravedlivý proces formálně zajištěna a současná legislativa je v souladu s mezinárodními závazky Ruské federace. Obdobně k této otázce přistupuje i ESLP, který ve své rozhodovací praxi rovněž akceptoval vydávání do Ruské federace za situace, kdy z osobních poměrů stěžovatele nevyplývá, že by pro něj vydání mohlo představovat osobní hrozbu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008 ve věci Saadi v. Itálie, stížnost č. 37201/06, rozhodnutí ESLP ze dne 17. 2. 2009 ve věci Gasayev v. Španělsko, stížnost č. 48514/06, a další); přihlížel přitom zpravidla ke kvalitě záruk, které byly dožádanému státu poskytnuty orgány Ruské federace.
16. V projednávaném případě stěžovatel neprokázal žádné konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k jeho osobě mohly vyvolat konkrétní obavu z toho, že by měl být v případě vydání do Ruské federace vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či že by ve vztahu k jeho osobě mělo dojít k flagrantnímu odepření spravedlnosti. Vrchní soud v Praze posoudil jako nedůvodnou námitku stěžovatele, že trestní stíhání je zinscenováno a vedeno z politických důvodů. K této námitce uvedl, že rozhodující soud v extradičním řízení neposuzuje (ani k tomu není oprávněn) otázku viny vyžadované osoby extradičním trestným činem, není tedy oprávněn posuzovat ani danou důkazní situaci a věrohodnost dožadující stranou předložených důkazů. Je povinen pouze posoudit, zda je dáno důvodné podezření, že se vyžadovaná osoba extradičního trestného činu dopustila, resp. zda extradiční materiály poskytují dostatečný podklad pro závěr, že trestní stíhání vyžadované osoby v dožadujícím státě je vedeno důvodně. Z tohoto hlediska má Vrchní soud v Praze závěr prvostupňového soudu o tom, že takové důvodné podezření v projednávané věci existuje, za správný. Oba rozhodující soudy se rovněž náležitě zabývaly obsahem záruk Generální prokuratury Ruské federace.
17. Ústavní soud má za to, že jak krajský soud, tak vrchní soud přiměřeně uvážily všechny okolnosti, které by mohly svědčit o tom, zda vydání stěžovatele do Ruské federace nepovede k ohrožení jeho základních práv ve smyslu čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, přičemž svá rozhodnutí v tomto ohledu zevrubně a dostatečně přesvědčivě odůvodnily. Soudy poměrně podrobně vyložily, proč považují poskytnuté extradiční podklady za dostatečné, zejména proč je podle jejich názoru extradičně vymezený skutek dostatečně konkrétní. Rovněž uvedly, že není pochyb o problematičnosti dodržování lidských práv v souvislosti s trestním řízením v Ruské federaci, čímž daly najevo, že tomuto riziku přisuzují patřičnou závažnost, avšak vysvětlily, proč ve stěžovatelově případě neshledávají obavu z možného porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv a svobod po jeho případném vydání do Ruské federace za naplněnou, a to zejména ve světle poskytnutých ujištění. Je tedy zřejmé, že se obecné soudy stěžovatelovou situací zabývaly právě v parametrech, jichž se stěžovatel dovolával ve své ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu se jeví argumentace obou obecných soudů jako přesvědčivá, úplná a dostatečná.
18. Jelikož obecná úroveň praktické ochrany lidských práv v Ruské federaci není důvodem pro paušální odmítání vydat vyžádané osoby do této země a současně stěžovatel neprokázal reálné nebezpečí porušení svých základních práv, které by vyplývalo z jeho konkrétních osobních poměrů, je Ústavní soud toho názoru, že vydáním stěžovatele za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace není zasaženo do jeho práv zaručených čl. 3 a čl. 6 Úmluvy.
19. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu