ECLI:CZ:US:2020:2.US.3246.20.1
sp. zn. II. ÚS 3246/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., advokáta, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 4. 12. 2020 č. j. 11 Co 277/2019-62 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 č. j. 30 Cdo 1904/2020-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, z nějž dovozuje právo na ochranu před zákazem libovůle ze strany státu.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že proti stěžovateli byla podána dne 12. 3. 2018 obžaloba k Městskému soudu v Praze, byl obviněn ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby formou účastenství i spolupachatelství, věc zatím není skončena. Stěžovatel podal žalobu na náhradu škody vůči státu z titulu tvrzeného nezákonného zásahu do svých práv s tvrzením, že mu byl v souvislosti s uvedenou trestní věcí dne 20. 11. 2015 krátkodobě odepřen vstup na území ČR a současně došlo ze strany příslušníků Cizinecké policie ke krátkodobému omezení jeho osobní svobody, bez opory v jakémkoli ustanovení trestního řádu, zákona o polici či jiného právního předpisu.
3. Rozsudkem ze dne 7. května 2019 č. j. 29 C 240/2016-44 Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně uvedenou žalobu zamítl s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí opřel o závěr, že dne 20. 11. 2015 stěžovatel přicestoval na letiště Václava Havla, v čase 17:47 hod. byla zahájena hraniční kontrola. Na základě záznamu v informačním systému ze dne 26. 5. 2015, že je vydán předběžný souhlas se zadržením stěžovatele a v případě zjištění osoby je třeba kontaktovat kpt. Čumbovou, byl v 17:50 hod. stěžovatel předán na tzv. druhý kontrolní limit k dozorčímu příletu terminálu 1 a byl vyzván, aby vyčkal na výsledek kontroly. Po zjištění, že stěžovatel může být odbaven na území České republiky, byla hraniční kontrola ukončena v 18:08. Součástí hraniční kontroly může být dotaz v informačních systémech, což může určitou dobu trvat. Dle názoru soudu prvního stupně tak nelze dovodit, že by po dobu hraniční kontroly byl kontrolovaný subjekt zbaven osobní svobody, výsledkem hraniční kontroly stěžovatele bylo jeho vpuštění na území republiky. Soud prvního stupně uznal, že údaj v informačním systému informující o vydání předběžného souhlasu se zadržením již v době hraniční kontroly zřejmě nebyl aktuální, dotyčný kriminalista byl však kontaktován a po jeho vyjádření byl stěžovatel propuštěn na území České republiky. Došlo tak k tomu, že stěžovatel byl vpuštěn na území republiky s časovým prodlením 21 minut, nebyl tím však zkrácen na svých právech, a na straně žalované České republiky nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že je advokát a že čest advokáta je jedním ze základních principů výkonu advokacie stejně tak jako poctivost a dobrá pověst. Ústavněprávní relevanci podané stížnosti pak stěžovatel spatřuje zejména ve významu porušených práv a jejich nepřímé souvislosti s trestním řízením a právem na náhradu škody způsobené zásahem veřejné moci.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že způsob výběru toho, co ze zjištěných skutečností a tvrzení vzaly obecné soudy v úvahu i popsané vychýlení procesní rovnováhy v neprospěch stěžovatele nebyly náhodné, ale jedná se o důsledek skutečnosti, že na straně žalované byl stát, což je podle stěžovatele projevem jeho diskriminace.
6. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele přičítá polemiku se skutkovým stavem a jeho zpochybňování či doplňování stěžovateli, avšak od počátku nebylo mezi stranami pochyb o tom, že místo druhé kontrolní linie bylo místem odlišným od první kontrolní linie a takto věc chápaly i soudy obou stupňů. Nebylo tedy třeba v tomto směru vést nějaké rozsáhlé dokazování ani přesně specifikovat, kde konkrétně se obě místa nacházela. I z logiky věci a na základě laické představy o procesu hraniční kontroly je přitom zřejmé, že obě linie se nemohou nacházet na stejném místě a kontrola v podmínkách mezinárodního letiště musí být prováděna v místnostech umístěných v odbavovací budově. Mezi výrazy "jinde" a v "jiné místnosti" pak za daných okolností není významový rozdíl.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu, vyjadřuje nesouhlas se zhodnocením toho, zda a v jakém rozsahu došlo při jeho kontrole na letišti, trvající 21 minut, k zásahu do jeho práv či k porušení zákona nesprávným úředním postupem. Obecné soudy ve svých odůvodněních stěžovateli své úvahy ve stěžovatelově věci řádně vysvětlily, zabývaly se stěžovatelovými argumenty a výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud pak závěry napadených soudních rozhodnutí neshledal rozporné se stěžovatelem tvrzenými základními právy, a proto nedospěl k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí. Ústavnímu soudu pak není zřejmé, jak by zdržení při kontrole na letišti v délce 21 minut bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelovy cti či dobré pověsti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu