ECLI:CZ:US:2020:2.US.3354.19.1
sp. zn. II. ÚS 3354/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 1/425, Praha 4, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 183/2018-1025 ze dne 20. května 2019, spojené s návrhem na zrušení čl. I bodu 8 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Správy železnic, státní organizace (dříve Správa železniční dopravní cesty, státní organizace), se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala na vedlejší účastnici zaplacení 805 473 523 Kč s příslušenstvím, přičemž obecné soudy o její žalobě rozhodovaly dvakrát. Vrchní soud v Praze nejprve změnil rozhodnutí Městského soudu v Praze a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Stěžovatelka obdržela po právní moci rozsudku od vedlejší účastnice žalovanou částku. Nejvyšší soud však rozsudek vrchního soudu i předcházející rozsudek městského soudu zrušil. Městský soud následně žalobu stěžovatelky zamítl. Poté, kdy vrchní soud v odvolacím řízení vyhlásil rozsudek, jímž rozhodnutí městského soudu ve věci samé potvrdil a změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení, stěžovatelka vzala žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaná částka byla již vedlejší účastnicí uhrazena. V rámci písemného vyhotovení napadeného rozsudku vrchní soud rozhodl i o zpětvzetí žaloby, a to tak, že není účinné. Podle vrchního soudu totiž byly splněny podmínky §96 odst. 6 občanského soudního řádu, tedy že soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, "byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno" a "jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí." Ke zpětvzetí totiž došlo až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z důvodu uhrazení žalované částky před tímto rozhodnutím. Vrchní soud tak "za situace, kdy [vedlejší účastnice] se zpětvzetím žaloby výslovně nesouhlasil[a], rozhodl, že toto zpětvzetí je neúčinné". V poučení vrchní soud uvedl, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení.
2. Stěžovatelka brojí primárně proti výroku o neúčinnosti zpětvzetí žaloby a namítá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěr vrchního soudu o neúčinnosti zpětvzetí je totiž založen na aplikaci §96 odst. 6 občanského soudního řádu, který stěžovatelka pokládá za neústavní. Z toho důvodu spojila svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení čl. I bodu 8 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy novelizujícího ustanovení, kterým byl předmětný odstavec 6 doplněn do §96 občanského soudního řádu. Stěžovatelka argumentuje, že proti výroku o neúčinnosti zpětvzetí není přípustné dovolání a že není povinna je vyčerpat jen kvůli nesprávnému poučení poskytnutému ze strany vrchního soudu. Dále navrhuje, aby ústavní stížnost byla i přes případné nevyčerpání opravných prostředků posouzena jako přípustná postupem dle §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to i vzhledem k nejasnostem ohledně přípustnosti dovolání. Stěžovatelka uvádí, že dovoláním napadla výroky vrchního soudu ve věci samé a o náhradě nákladů řízení; tyto výroky však napadá rovněž ústavní stížností z důvodu procesní opatrnosti. Podle jejího názoru totiž jde o výroky závislé na výroku o neúčinnosti zpětvzetí žaloby.
3. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření mimo jiné argumentuje, že dovolání bylo přípustné i proti výroku o neúčinnosti zpětvzetí, a namítá, že není dán podstatný přesah zájmů stěžovatelky, který by odůvodňoval použití §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dále vedlejší účastnice uvádí, že i vrchní soud při rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby nepostupoval jen dle §96 odst. 6 občanského soudního řádu, ale že rovněž dospěl k závěru, že vedlejší účastnice nesouhlasí se zpětvzetím z vážných důvodů, a že jsou tedy splněny podmínky §222a odst. 2 občanského soudního řádu pro rozhodnutí, že zpětvzetí žaloby není účinné.
4. Stěžovatelka ve své replice rozvádí svou argumentaci, přičemž podrobný obsah jejího podání není pro účely tohoto rozhodnutí třeba rekapitulovat. Totéž platí o vyjádření vrchního soudu, který zejména shrnul obsah napadeného rozsudku a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
5. Podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu - který se dle §63 zákona o Ústavním soudu přiměřeně použije i v řízení před Ústavním soudem - může soud přerušit řízení také v případě, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
6. Vrchní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru o neúčinnosti zpětvzetí žaloby na základě §96 odst. 6 občanského soudního řádu. I když nesouhlas vedlejší účastnice se zpětvzetím žaloby byl jedním z faktorů, které vrchní soud zohlednil, nehodnotil vrchní soud to, zda vedlejší účastnice nesouhlasí se zpětvzetím z vážných důvodů, a nepostupoval tedy dle §222a odst. 2 občanského soudního řádu.
7. Otázkou ústavnosti §96 odst. 6 občanského soudního řádu se Ústavní soud nyní zabývá v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 40/18 na základě návrhu Městského soudu v Praze. Řešení této otázky přitom může mít význam pro rozhodnutí o ústavní stížnosti v tomto řízení, a jsou tedy dány předpoklady pro přerušení tohoto řízení dle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu (ke shodnému postupu viz usnesení sp. zn. I. ÚS 392/19 ze dne 28. 5. 2019, které je dostupné na https://nalus.usoud.cz). Přípustností ústavní stížnosti, jakož i splněním dalších předpokladů pro věcné projednání ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu dle §74 zákona o Ústavním soudu, se v této fázi řízení není třeba zabývat.
8. Ústavní soud z výše uvedených důvodů řízení o ústavní stížnosti přerušil podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu