ECLI:CZ:US:2020:2.US.3421.19.1
sp. zn. II. ÚS 3421/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčková a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem Čsl. armády 2112, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2019 č. j. 96 Co 236/2019-1663 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 6. 2019 č. j. 20 P 112/2014-1569, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je otcem nezletilých synů. Manželství stěžovatele bylo rozvedeno a byly upraveny styky mezi nezletilými a stěžovatelem, a to následujícím způsobem tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilými dětmi každé prvé čtyři dny v každé dekádě měsíce, děti převezme a matce předá v místě jejího bydliště. Napadeným usnesením Okresního soudu v Mostě byl zamítnut návrh stěžovatel na vydání předběžného opatření, jímž by byly děti svěřeny do péče otce, přičemž vyživovací povinnost by byla uložena matce. Stěžovatel podal ve věci odvolání, v němž znovu navrhoval, aby soud svěřil děti do péče otce s úplnou rodinou a nadstandardním zázemím a rozhodl o oprávnění matky se s dětmi stýkat v liché týdny v sobotu od 10:00 do 17:00 hodin. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že ze spisového materiálu není osvědčena základní podmínka pro nařízení předběžného opatření, a to nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen, že v oblasti tzv. "opatrovnických sporů" je na území České republiky na místě úvaha o systémové závadě právního řádu, která, konkrétně, při okolnostech jeho věci, ze stěžovatele činí "oběť" (podle pojmů Úmluvy) kumulativního porušení práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 6 odst. 1, a práva na ochranu rodinného života, jež je zaručeno čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jelikož je stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů, který odporuje vnitrostátním procesním pravidlům, byl neoprávněně zbaven práva na spravedlivý proces, navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
4. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud dále poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva [viz §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. sp. zn. Pl. ÚS 16/09 nález ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
6. Pokud jde o vymezení ústavněprávních kritérií týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření), Ústavní soud poukazuje např. na nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421). Přitom zdůrazňuje zatímní charakter napadených rozhodnutí, a s tím související skutečnost, že tvrzení obou stran sporu budou předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, které budou vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého.
7. V dané věci však stěžovatel opomíjí citovaný prozatímní charakter předběžného opatření a zahrnuje Ústavní soud rozličnými námitkami vztahujícími se k celému opatrovnickému řízení. Tyto námitky a informace však Ústavní soud může vzít do úvahy pouze jako podpůrné argumenty, jež však nemohou mít na ústavnost napadených usnesení o předběžném opatření rozhodující vliv, i když stěžovatel jako otec nezletilých má jistě názor opačný.
8. Ústavní soud má za to, že rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, nepostrádají zákonný základ a jsou odpovídajícím způsobem odůvodněna. I když jsou napadená rozhodnutí pouze stručně odůvodněna, je zřejmé, že oba soudy vycházely z relevantních informací zúčastněných osob, včetně opatrovníka, a z nejlepšího zájmu dítěte. Z tohoto pohledu Ústavní soud v napadených usneseních neshledává zjevné prvky svévole a považuje je za ústavně konformní.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu