ECLI:CZ:US:2020:2.US.343.20.1
sp. zn. II. ÚS 343/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 28 Cdo 2113/2019-168, proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 7. února 2019 č. j. 17 Co 19/2019-137 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. října 2018 č. j. 25 C 33/2017-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal zaplacení částky ve výši 382 528 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedená částka představuje plnění ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela dne 12. 4. 2010 stěžovatelova dcera D. K. se společností CETELEM ČR, a. s. Společně s touto smlouvou o úvěru podepsala i rámcovou smlouvu o platebních službách č. CA 1/2008, v níž bylo sjednáno pojištění pro případ smrti. Smluvním partnerem společnosti CETELEM byla společnost BNP Paribas Cardif Pojišťovna, a. s. Dne 17. 4. 2013 D. K. zemřela a v rámci dědického řízení pak společnost CETELEM přihlásila dlužnou částku ze smlouvy o úvěru ve výši 364 312 Kč. Na základě rozhodnutí pověřeného notáře se dědicem po D. K. stal stěžovatel, na kterého přešla práva a povinnosti z předmětné smlouvy o úvěru. V návaznosti na sjednané pojištění pro případ smrti se stěžovatel obrátil na společnost BNP Paribas Cardif Pojišťovna, aby poskytla plnění místo stěžovatele. Společnost však odmítla pojistné plnění poskytnout a stěžovatel tak byl nucen uhradit tuto dlužnou částku, jelikož společnost CETELEM se obrátila v dané věci na soud a dne 20. 11. 2014 Městský soud v Brně vydal platební rozkaz, na základě kterého byl stěžovatel zavázán uhradit částku ve výši 364 312 Kč a dále náklady řízení ve výši 18 216 Kč. Stěžovatel dlužnou částku včetně nákladů řízení uhradil dne 23. 12. 2014.
2. Společnost BNP Paribas Cardif Pojišťovna uvedla, že stěžovateli nevznikl nárok na pojistné plnění vyplývající závěrové smlouvy z toho důvodu, že příčina vzniku pojistné události nebyla kryta pojištěním dle Všeobecných pojistných podmínek pro neživotní pojištění (tj. dle čl. 14.1.3, na základě kterého pojistitel není povinen plnit v důsledku nemoci nebo úrazů, ke kterým došlo před počátkem pojištění a byly diagnostikovány před počátky pojištění), když dle závěrů společnosti BNP Paribas Cardif Pojišťovna D. K. zemřela v důsledku bronchopneumonie (typ zápalu plic) při progresu základního onemocnění T-lymfomu. Dle pitevního protokolu Fakultní nemocnice Brno však byla jako bezprostřední příčina smrti D. K. označena bronchopneumonie. Pokud se jedná o onemocnění T-lymfomem, tak v době podpisu smlouvy o úvěru byla D. K. z tohoto onemocnění vyléčena, což potvrdil ošetřující lékař. Když tedy D. K. podepisovala při uzavírání smlouvy o úvěru prohlášení o tom, že je dle svého vědomí zdráva a není v pravidelné lékařské péči či pod pravidelným lékařským dohledem, zakládalo se toto tvrzení podle názoru stěžovatele na pravdě. S ohledem na výše uvedené tak má stěžovatel za to, že na danou situaci se zmíněná výluka z pojištění uvedená v čl. 14.1.3 Všeobecných pojistných podmínek nevztahuje a společnost BNP Paribas Cardif Pojišťovna tak měla pojistné plnění poskytnout. Se závěry společnosti BNP Paribas Cardif Pojišťovna ohledně uplatnění výluky z pojištění se následně ztotožnil soud prvního stupně, když konstatoval, že bezprostřední příčinou úmrtí D. K. byla sice bronchopneumonie, ale jako komplikace základního onemocnění T-lymfomem, které jí bylo diagnostikováno již před podpisem předmětné smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně tak žalobu stěžovatele shora citovaným napadeným rozsudkem zamítl.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud však svým rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ztotožnil se s jeho závěry a dále uvedl, že pro vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, že stěžovatel plnil za společnost BNP Paribas Cardif Pojišťovna, co po právu měla plnit sama, nebyly splněny zákonné předpoklady. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, jež bylo usnesením ze dne 20. 11. 2019 č.j. 28 Cdo 2113/2019-168 pro nepřípustnost odmítnuto s odůvodněním, že stěžovatel odvozuje právní posouzení věci od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn, když převážný obsah dovolání vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že je dána výluka z pojistného plnění. Dovolací soud dále uvedl, že hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, přičemž námitky napadající správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, je otázkou skutkových zjištění, nikoliv otázkou právní, a nezakládá tak žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu.
4. Porušení principů spravedlivého procesu stěžovatel spatřuje v tom, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při hodnocení provedených důkazů, zejména závěrečné lékařské zprávy Fakultní nemocnice Brno a pitevního protokolu FNB, dospěly k prý nesprávným závěrům. Z těchto listinných důkazů totiž podle stěžovatele vyplývá, že bronchopneumonie není následkem základního onemocnění T-lymfomu. Jedná se totiž o typ zápalu plic, kterým se lze nakazit, aniž by u dané osoby bylo současně diagnostikováno onemocnění T-lymfomem. Nadto ze závěrečné lékařsky zprávy vyplývá, že bronchopneumonie byla u D. K. poprvé diagnostikována v roce 2012, tudíž až po uzavření smlouvy o úvěru a dle názoru žalobce tak soudy rozhodující v nalézacím řízení tuto skutečnost nesprávně posoudily. Podle názoru stěžovatele tedy nelze v tomto konkrétním případě uplatnit výluku z pojištění dle čl. 14.1.3 Všeobecných pojistných podmínek, když se nejednalo o pokračování ani opakování nemoci. Podle názoru stěžovatele tedy hodnocení důkazů tak, jak je provedly soudy, činí jejich rozhodnutí nepřesvědčivými a ve svém důsledku znamená zásah do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zejména konstatuje, že argumentace údajným porušením práv stěžovatele, zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod je nepřípadná. Čl. 8 Listiny garantuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon a že nikdo nesmí být zbaven svobody jen pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Čl. 39 pak zaručuje základní zásadu trestního práva, podle níž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Z okolností zkoumaného případu nevyplývá, a stěžovatel to ostatně ani netvrdí, jakým způsobem by mělo v dané věci dojít k zásahu do těchto jeho základních práv. Ani jiné vytýkané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Je zřejmé, že v daném případě se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů a v zásadě se stěžovatel domáhá nepřípustného přehodnocování provedeného dokazování, po kterém soudy dospěly k závěru, že na danou situaci dopadá výluka z pojištění, neboť dle předmětných pojistných podmínek pojistitel není povinen plnit, jestliže smrt nastala jako následek nemocí nebo úrazů, ke kterým došlo před počátkem pojištění a které byly tehdy i diagnostikovány. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Napadená rozhodnutí jsou v daném případě dostatečně odůvodněná a soudy včetně Nejvyššího soudu se všemi námitkami stěžovatele věci přiléhajícím způsobem zabývaly. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu