ECLI:CZ:US:2020:2.US.3530.20.1
sp. zn. II. ÚS 3530/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Natálie Svobodové, zastoupené JUDr. Martinem Hankem, advokátem se sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2461/2020-748 ze dne 14. 10. 2020, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 216/2014-663 ze dne 19. 2. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 39 Cm 7/2013-436 ze dne 18. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 12. 2013 č. j. 39 Cm 7/2013-436 uložil stěžovatelce zaplatit žalobci Energolux Invest s. r. o. 14.500 EUR s příslušenstvím a 110.000 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem č. j. 7 Cmo 216/2014-663 ze dne 19. 2. 2020 k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím i dovolacím soudem (druhý výrok). Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, neboť předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2016 č. j. 7 Cmo 216/2014-507, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, Nejvyšší soud (k dovolání žalobce) zrušil rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 27 Cdo 2724/2017-635. Proti rozsudku odvolacího soudu, napadajíc výslovně oba jeho výroky, podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení č. j. 27 Cdo 2461/2020-748 ze dne 14. 10. 2020 uvedl, že závěr odvolacího soudu, podle něhož stěžovatelka jako jednatelka žalobce nejednala s péčí řádného hospodáře, uzavřela-li za žalobce dne 16. 4. 2012 se společností VASPO, a. s., smlouvu o vzájemné spolupráci, ačkoliv k tomuto kroku neměla souhlas většiny jednatelů podle §134 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), a ačkoliv uzavření této smlouvy předem neschválila valná hromada žalobce podle §196a odst. 1 a 2 obch. zák. (což bylo důvodem neplatnosti této smlouvy), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu shrnuté v předchozím (kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 27 Cdo 2724/2017). Nejvyšší soud se vypořádal s argumentem stěžovatelky, že odvolací i dovolací soud nesprávně označily Yurie Kobylyana jako jejího manžela, ačkoliv v době uzavření smlouvy již nebyl jejím manželem, a dovozuje-li stěžovatelka, že v důsledku této nesprávnosti je chybný i závěr o použitelnosti §196a odst. 1 a 2 obch. zák. na smlouvu o vzájemné spolupráci, přehlíží, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl pan Kobylyan jejím druhem. Není tudíž pochyb o tom, že byl i osobou jí blízkou, a jelikož byl oprávněn jednat (jako předseda představenstva) i jménem společnosti VASPO, a. s., podléhala smlouva o vzájemné spolupráci (ta její část, v níž se žalobce zavazuje poskytnout této společnosti úvěr) souhlasu valné hromady žalobce podle §196a odst. 1 a 2 obch. zák.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel jak soud prvního stupně, tak soud odvolací a soud dovolací, s důkazy provedenými v soudním řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy vycházely ze zjištění, které nemají podstatu v provedeném dokazování. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky vychází z nepřiléhající aplikace zákonných ustanovení. Soudy podle stěžovatelky neúplně zjistily skutkový stav věci a vycházejí z premisy vzniku škody, přičemž žádná škoda nikdy nevznikla. Jejich rozhodnutí pak podle stěžovatelky nejsou přezkoumatelná.
4. Stěžovatelka opakuje svůj argument z řízení před obecnými soudy, že předmětná smlouva o vzájemné spolupráci byla uzavřena dne 16. 4. 2012, a předmětné platby byly přitom poukázány společnosti VASPO a. s. 15. 8. 2012. Stěžovatelka se rozvedla s panem Jurijem Kobyljanem už dne 15. 4. 2004, a tedy se nejednalo o osobu, na kterou se podle stěžovatelky vztahuje §196a odst. 1 a 2 obch. zák. Dále namítá, že ve společnosti jednali jednatelé samostatně, a proto stěžovatelka jako jednatelka za žalobce směla jednat samostatně. Stěžovatelka nesouhlasí s aplikací §196a odst. 1 a 2 obch. zák. na její případ, neboť stěžovatelka nebyla v rozhodné době manželkou ani družkou pana Jurije Kobyljana. Navíc stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy nezabývaly otázkou relevantnosti tvrzení žalobce ohledně nevědomosti o uzavření předmětné smlouvy se společností VASPO a. s., a o následném zaslání řádných plateb (nikoliv plateb sporných) dle předmětné smlouvy. Obecné soudy se vůbec nezabývaly tím (ačkoliv v rámci celkového pohledu na věc je to zásadní), z jakého důvodu stávající jednatelé do této chvíle od předmětné smlouvy neodstoupili a dále z jakého důvodu vůbec po společnosti VASPO a. s. dodnes nežádali částky ve výši 14.500 EUR a 110.000 USD nazpět.
5. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s premisou obecných soudů, že nejednala s patřičnou pečlivostí při přijímání rozhodnutí o uzavření předmětné smlouvy o vzájemné spolupráci. Stěžovatelka dále poukazuje na usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci č. j. 2 ZT 300/2014-13 ze dne 6. 2. 2015. Z toho všeho stěžovatelka dovozuje, že není tedy v souladu se spravedlností žalovanou částku po ní vymáhat. Navíc podle stěžovatelky nejsou rozhodnutí obecných soudů přezkoumatelná a srozumitelná. Stěžovatelka poukazuje též na to, že v důsledku COVID 19 přišla o zaměstnání a ve spojení s jejím ekonomickým a existenčním postavením s minimálním příjmem a stupněm invalidity prvního stupně, jakožto nemajetná samoživitelka dvou dětí de facto žije na hranici chudoby. V současné době je po operaci kolene a stále se léčí.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými závěry a s výkladem podústavního práva obecnými soudy. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních a skutkových argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly, byť stěžovatelka tvrdí, že je nezohlednily. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily vykročení z pravidel spravedlivého procesu, které by vedlo k závěru o porušení stěžovatelčiných základních práv. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna dostatečně a jejich argumentace nevykazuje deficity ústavního rozměru. Stěžovatelka namítá nesprávný výklad podústavního práva, avšak Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do výkladu podústavního práva zasahovat. Ani stěžovatelčina sociální a zdravotní situace nemůže její případ posunout do ústavní roviny a odůvodnit zásah Ústavního soudu.
10. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu