ECLI:CZ:US:2020:2.US.358.20.1
sp. zn. II. ÚS 358/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DEVELOPMENT - Pardubice s. r. o., se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem Točitá 1964/34, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019 č. j. 23 Cdo 4038/2018-314 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2018 č. j. 17 Co 276/2017-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodněn
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") ze dne 17. 6. 2015 č. j. 00346-20/2015-ERU a rozhodnutí předsedkyně ERÚ ze dne 21. 9. 2015 č. j. 00376-31/2015-ERU a uložení povinnosti společnosti ČEZ Distribuce, a. s., (dále jen "vedlejší účastnice") zaplatit stěžovatelce obvyklou cenu elektřiny dodané žalované v období od května 2011 až října 2013 ve výši 11 313 520,12 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 6 C 426/2015-174 stěžovatelčinu žalobu zamítl a Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Obecné soudy dospěly shodně se správními orgány k závěru, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí není kupní smlouvou a neplyne z ní jiný závazek než poskytovat za dodanou elektřinu specifickou formu podpory, a to pevnou cenu za decentralizovanou výrobu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že předmětná elektrická energie byla fakticky a nesporně dodaná. Ve smlouvě bylo výslovně ujednáno, že se cena dodané energie nesjednává, stěžovatelka proto požadovala uhrazení ceny obvyklé podle §448 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka považuje za vnitřně rozporné, přičemž jeho nepřezkoumatelnost porušuje stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. V posuzované věci však Ústavní soud výše popsané ústavně relevantní nedostatky neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavní soud proto shrnuje, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
9. Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 či sp. zn. III. ÚS 3733/15 ze dne 10. 10. 2017]. V projednávaném případě Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelka nesplnila předpoklady přípustnosti dovolání, a její dovolání tak muselo být odmítnuto.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu