ECLI:CZ:US:2020:2.US.3725.19.1
sp. zn. II. ÚS 3725/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O.K. Trans Praha spol. s r. o., sídlem Hlavní 182, Chýně, právně zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem Rubešova 10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019 č. j. 32 Cdo 188/2019-407 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2018 č. j. 21 Co 145/2017-382, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími základními právy podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby stěžovatelky na žalovanou společnost XL Catlin Services SE o zaplacení částky 362 630 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou společností uzavřela pojistnou smlouvu, jež kryla odpovědnost stěžovatelky z titulu odpovědnosti dopravce při provádění mezinárodní silniční přepravy v období od 1. 8. 2008 do 31. 12. 2009; jelikož žalovaná společnost nevyhověla požadavku stěžovatelky na uhrazení pojistného plnění, stěžovatelka podala žalobu k Okresnímu soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"). Ten nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, nicméně krajský soud tento rozsudek zrušil a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Okresní soud tudíž znovu rozhodl rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 č. j. 7 EVC 1/2013-291 tak, že žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované společnosti náklady řízení (výrok II). O odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek prvostupňového soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění krajský soud poukázal mj. na to, že předmětná pojistná smlouva byla sice platná, nicméně žalovaná společnost není pasivně legitimována. Pojistná smlouva byla totiž uzavřena mezi stěžovatelkou a pojišťovnou Catlin Insurance Company (UK) Ltd., pročež žalobě nebylo možné vyhovět. O dovolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované společnosti náklady dovolacího řízení (výrok II). Část otázek, které stěžovatelka uplatnila v dovolání, odmítl s poukazem na to, že napadený rozsudek krajského soudu nezávisel na jejich vyřešení, část otázek odmítl s poukazem na to, že stěžovatelka jimi zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů, další otázku odmítl, neboť její řešení plyne přímo ze zákona, a další otázky odmítl proto, že jimi stěžovatelka brojí proti procesnímu postupu nižších soudů.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací a dovolací soud porušily především její právo na spravedlivý proces, a to tím, že Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jejími řádně formulovanými dovolacími otázkami. Stěžovatelka v prvé řadě rozporuje názor Nejvyššího soudu, že otázka, zda má být spor rozhodován podle českého nebo rakouského právního řádu, nebyla rozhodná pro posouzení věci. V této souvislosti připomíná, že již v roku 2016 doložila rakouskou judikaturu, z níž má plynout, že žalovaná společnost by mohla být povinna plnit stěžovatelce požadované pojistné plnění, byť sama není pojišťovnou [tou je toliko společnost Catlin Insurance Company (UK) Ltd.], nýbrž pouze pojišťovacím makléřem. V druhé řadě stěžovatelka namítá, že její otázka stran výkladu §10 odst. 2 (již zrušeného) obchodního zákoníku nesměřovala do skutkové roviny věci, nýbrž do roviny právní. Ve třetí řadě stěžovatelka namítá, že porušení jejího práva na spravedlivý proces plyne i z toho, že krajský a Nejvyšší soud rozhodly v rozporu s nespecifikovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Nad rámec toho stěžovatelka uvádí, že systém dovolání v České republice je "špatný", pročež by Ústavní soud měl prozkoumat, zda "splňuje požadavky na právní řád a případně příslušnou část o. s. ř. zrušit, a přimět tak zákonodárce k jednoznačné úpravě, která by nemusela být již založena na judikatuře dovolacího soudu." Stěžovatelka nakonec namítá i porušení svého práva na ochranu vlastnictví, byť v této oblasti neuvádí žádné konkrétní argumenty.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost je nicméně přípustná pouze zčásti. Byť stěžovatelka napadá v záhlaví citovaná rozhodnutí v plném rozsahu, z obsahu těchto rozhodnutí a dalších přiložených listin jasně plyne, že dovolání podala pouze proti výrok I rozsudku krajského soudu, nikoli však proti jeho výroku II. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a tedy nyní posuzovaná ústavní stížnost je přípustná pouze ve vztahu k výroku I rozsudku krajského soudu a oběma výrokům usnesení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k výroku II rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pročež musí být v tomto rozsahu odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že ve zbylé části se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Podstata stěžovatelčiných námitek spočívá v nesouhlasu s tím, jak Nejvyšší soud posoudil její dovolací námitky, jakož i s tím, že se jimi odmítl meritorně zabývat, resp. jim vyhovět. S ohledem na obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, předchozích soudních rozhodnutí ve věci a stěžovatelčina dovolání lze uzavřít, že Ústavní soud tento náhled nesdílí. Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž není možné vykládat tak, že by bylo stěžovatelce garantováno právo na úspěch v řízení či je zaručeno právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
9. Protože Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za řádně a dostatečně podrobně odůvodněná, srozumitelná, logická, nikoli svévolná a nijak zásadně nevybočující z limitů akceptovatelné aplikace a interpretace podústavního práva, které ústavní právo vymezuje, lze na ně v podrobnostech odkázat. K tomu Ústavní soud ve stručnosti dodává následující. V prvé řadě Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelčina námitka stran rozhodného práva (dle jejího názoru jím mělo být právo rakouské, podle kterého by žalovaná údajně měla v nyní posuzované věci pasivní legitimaci) byla uspokojivě posouzena a zodpovězena obecnými soudy, zejm. krajským soudem. Uvedený soud - podobně jako soudy dalších instancí - neshledal argumentaci stěžovatelky důvodnou a ve věci rozhodoval podle českého práva, neboť, jak mj. zdůraznil, "jeho použití bylo ve smlouvě stranami jednoznačně sjednáno." V druhé řadě Ústavní soud neshledal jakékoliv ústavněprávně relevantní vady ani v závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelčina dovolací námitka stran vadné aplikace a interpretace §10 odst. 2 obchodního zákoníku ve skutečnosti směřuje do skutkové, nikoli právní roviny případu. Dostatečným podkladem pro tento závěr je obsah stěžovatelčina dovolání, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti společně s dalšími listinami. Zatřetí, Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že obecné soudy v její věci rozhodovaly nepředvídatelné a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Kromě toho, že stěžovatelka nespecifikovala, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu měla být napadená rozhodnutí v rozporu, tak i v této námitce rozporuje spíš skutkové než právní závěry obecných soudů. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud nemohl dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka formálně namítá také porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, avšak nijak nespecifikuje, v čem má spočívat. Tentýž závěr lze vyslovit o té části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu o nákladech řízení. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ani jedna z uvedených námitek není důvodná.
11. Nakonec se Ústavní soud zabýval tím, jak chápat tvrzení stěžovatelky, že systém dovolání v České republice je špatný a Ústavní soud by jej měl přezkoumat a zrušit příslušné části občanského soudního řádu. Vzhledem k neurčitosti a nespecifičnosti tohoto tvrzení a absenci jakýchkoliv ústavně relevantních argumentů na jeho podporu Ústavní soud naznal, že se jedná o pouhé vyjádření nespokojenosti stěžovatelky s výsledkem řízení, nikoli řádný návrh na zrušení části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu