ECLI:CZ:US:2020:2.US.381.20.1
sp. zn. II. ÚS 381/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky N. K. B., zastoupené Mgr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 167/4, Moravská Třebová, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 6 C 315/2018-50 ze dne 23. května 2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 264/2019-72 ze dne 15. října 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 4. února 2020, který byl na výzvu Ústavního soudu doplněn podáním ze dne 18. března 2020, navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Průběh soudního řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí je stěžovatelce znám, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka zahájila v postavení žalobkyně u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") soudní řízení o zaplacení částky 15 000 Kč proti Speciální mateřské škole a základní škole XX (dále jen "vedlejší účastník"), a to z titulu povinnosti nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve smyslu §2956 občanského zákoníku údajně způsobenou opožděným dodáním zprávy z vyšetření stěžovatelky spolu s doporučeními a návrhy úprav ve vzdělávání žáka (dále souhrnně jen "zpráva"). Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že ačkoli byla již v únoru 2016 na základě žádosti matky, jakožto její zákonné zástupkyně, odborně vyšetřena na příslušném pracovišti vedlejšího účastníka (Speciálně pedagogické centrum v B.), obdržela její matka zprávu až v červenci 2016, což bylo v rozporu s tehdejší vyhláškou č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, ve znění účinném do 31. srpna 2016 (dále jen "vyhláška"), která v §1 odst. 5 ukládala školským poradenským zařízením vydat zprávu do 30 dnů ode dne ukončení vyšetření. Ve zprávě byly ohledně stěžovatelky zjištěny určité speciální vzdělávací potřeby, byl u ní konstatován nárok na vybraná vyrovnávací opatření v podobě úlev a specifického individuálního přístupu a byla navržena konkrétní podpůrná opatření. Stěžovatelka v řízení tvrdila, že v důsledku opožděného dodání zprávy však Základní škola X (dále jen "ZŠ X"), jejíž žačkou tehdy stěžovatelka byla, neměla možnost potřebná podpůrná opatření včas přijmout, přičemž stěžovatelka měla právě z tohoto důvodu na konci školního roku 2015/2016 neprospět ve třech předmětech a měla být nucena opakovat šestý ročník základního vzdělávání, s čímž u ní byly spojeny (mimo jiné) negativní emoce, snížená sebeúcta, stigmatizace a ostrakizace v kolektivu spolužáků. Tyto okolnosti nakonec vyústily až ve změnu vzdělávacího zařízení, když od září 2016 stěžovatelka nastoupila do šestého ročníku na Základní školu Y (dále jen "ZŠ Y"). Stěžovatelka v rámci žalobních tvrzení označila opožděné dodání zprávy za hlavní příčinu nedůvodně slabé klasifikace na konci druhého pololetí školního roku 2015/2016, která vedla k povinnosti opakovat šestý ročník základní školy, přičemž právě v této povinnosti a souvisejících nepříznivých emočních a sociálních následcích spatřovala zásah do jejích osobnostních práv ve smyslu §81 a násl. občanského zákoníku. Soud prvního stupně žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl s tím, že ačkoli zpráva s ohledem na požadavky vyplývající z vyhlášky opožděně dodána vskutku byla (což mezi účastníky řízení bylo v principu nesporné), nelze povinnost opakovat ročník pojmově subsumovat pod zásah do osobnostních práv člověka dle části první občanského zákoníku, jelikož podmínky a postupy spojené s opakováním ročníku jsou standardními instrumenty vzdělávacího procesu a samotné opakování ročníku není objektivně způsobilé vyvolat takový zásah do osobnostních práv žáka, ze kterého by mohla vyplývat povinnost nahrazovat žákovi nemajetkovou újmu (viz zejm. bod 16 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí konstatoval, že přestože opakování ročníku jistě může být u žáka spojeno s určitým stresem či zvýšenými obavami, jde o zákonem předpokládaný a upravený způsob řešení problémů se zvládáním učiva. Soud prvního stupně také poukázal na §52 zákona č. 561/2014 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon"), který upravuje možný přezkum výsledků hodnocení žáka v případě pochybností zákonných zástupců žáka o správnosti hodnocení. V souvislosti s jedním z obranných argumentů vedlejšího účastníka soud prvního stupně v napadeném rozsudku dále došel k závěru, že i pokud by teoreticky v souvislosti s hodnocením (klasifikací) žáka mohl připadat v úvahu zásah do jeho osobnostních práv, nebylo by v daném případě s ohledem na zjištěné okolnosti (zejm. časté absence a nedostatečná domácí příprava) možno bezpečně dojít k závěru o tom, že samotné opožděné dodání zprávy bylo (jediným či rozhodujícím) faktorem pro vznik povinnosti stěžovatelky opakovat ročník, když příčinná souvislost mezi těmito skutečnostmi nebyla prokázána (viz zejm. body 17 až 19 rozsudku soudu prvního stupně). Ačkoli je tento závěr soudu prvního stupně o neprokázání příčinné souvislosti formulován jako další (tj. kumulativní) důvod pro zamítnutí žaloby, je z obsahu a členění právních závěrů patrné, že hlavním (tj. primárním) důvodem zamítnutí žaloby byl závěr o tom, že výsledek hodnocení (klasifikace) žáka, a to včetně stupně neprospěl vedoucího k opakování ročníku, není s to založit občanskoprávní odpovědnost základní školy z titulu zásahu do osobnostních práv žáka. Závěr o nedostatku příčinné souvislosti byl tak důvodem sekundárním a podpůrným, který by se stal nosným důvodem pro zamítavé rozhodnutí, pokud by nepřicházel v úvahu již uvedený důvod hlavní. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když jej shledal jako věcně správný. Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně plně argumentačně ztotožnil a právní závěry soudu prvního stupně pouze dále o něco podrobněji rozvedl.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Původně podaná vadná stížnost byla ve lhůtě doplněna zvoleným advokátem. Pro úplnost s ohledem na nezletilost stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k povaze nároku uplatněného před obecnými soudy a okruhu účastníků řízení před obecnými soudy i Ústavním soudem, má za to, že v dané věci případná kolize zájmů stěžovatelky a její matky, jakožto zákonné zástupkyně, která jí zvolila pro řízení před Ústavním soudem v návaznosti na výzvu Ústavního soudu advokáta, zjevně nehrozí a nejde tak o případ, kdy by bylo nutno užít institutu kolizního opatrovníka [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. února 2015 (N 49/76 SbNU 669), zejm. bod 15, nebo nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. února 2018 (N 39/88 SbNU 535), zejm. body 30 až 35; veškerá rozhodnutí Ústavního soud jsou též dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V ostatním pak Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a že vyčerpala všechny opravné prostředky k ochraně jejích práv, neb z důvodu hodnoty předmětu sporu bylo dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání v dané věci nepřípustné přímo ze zákona. Ústavní stížnost byla podána včas a po odstranění vad splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené obsahové i formální náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a argumentuje především tak, že nepřipuštěním jejího důkazního návrhu na svědecký výslech ředitele ZŠ X ze strany obou obecných soudů, a zároveň však vyžádáním zpráv ZŠ X a ZŠ Y o průběhu vzdělávání stěžovatelky a jejich provedením k důkazu, mělo dojít nejen k (blíže nespecifikovanému) porušení občanského soudního řádu, nýbrž též k porušení zásad přímosti a ústnosti soudního řízení, které jsou ústavně chráněné v rámci konceptu spravedlivého procesu. Stěžovatelka namítá, že především zpráva ZŠ X měla pro věc zásadní význam, přitom však stěžovatelka neměla možnost ovlivnit formulaci soudem položených dotazů a rozporovat její "úplnost, pravdivost a autenticitu". Zpráva poskytnutá ZŠ X kvalitativně nemohla dle názoru stěžovatelky nahradit stěžovatelkou navrhovaný svědecký výslech ředitele této školy, při jehož výslechu by (na rozdíl od důkazu zprávou ZŠ X) bylo možno klást svědkovi v závislosti na jeho výpovědi i případné dotazy. V důsledku těchto údajných pochybení mělo dojít slovy stěžovatelky k porušení jejího práva na "řádný, předvídatelný a spravedlivý proces". Doplňkově stěžovatelka polemizuje se způsobem vyhodnocení důkazů obecnými soudy, když je považuje v určitých ohledech za vzájemně rozporné.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Jak Ústavní soud zdůrazňuje téměř v každém svém rozhodnutí, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy (vyjma situace extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, která však v projednávané věci nenastala a ani nebyla namítána) ani výklad "pouhého" zákona, je-li prováděn ústavně aprobovaným způsobem.
7. Ústavní stížnost stěžovatelky je ve své podstatě skutkovou polemikou se závěry obecných soudů bez ústavní dimenze, přičemž stěžovatelka v prvé řadě opomíjí fakt, že obecné soudy došly po posouzení věci k závěru, že institut ochrany osobnostních práv člověka není dosti dobře využitelný ve vztahu k následkům tvrzené nedůvodnosti žákova nedostatečného ohodnocení (tj. klasifikaci stupněm neprospěl) a jeho povinnosti opakovat ročník na základní škole, jelikož opakování ročníku je prostředkem obvyklým, zákonem výslovně předvídaným, a výsledek hodnocení žáka je nadto možno ve stanovené lhůtě přezkoumat k tomu určeným postupem dle školského zákona. Aniž by se tímto výkladovým závěrem obecných soudů Ústavní soud v projednávané věci meritorně zabýval (tento ani nebyl stěžovatelkou ve stížnosti napaden a neváže se vůči němu žádná část její argumentace), nejeví se Ústavnímu soudu prima facie jako interpretační exces, který by byl výrazem soudní svévole, a ohledně něhož by pak Ústavní soud eventuálně mohl být, a to i při zohlednění doktríny sebeomezení, povolán k revizi.
8. Za účelem vypořádání vznesených námitek procesních pochybení obecných soudů pak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou vznesené námitky porušení zásad přímosti a ústnosti nejsou důvodné již proto, že se tyto vztahují na odlišné aspekty řízení než ty, které věcně zpochybňuje stěžovatelka. Ze zásady ústnosti pro civilní řízení stručně řečeno plyne, že soudy k projednání věci zpravidla nařídí jednání (pro výjimky zejm. viz §115a o. s. ř.). Během jednání pak účastníci činí ústní přednesy, popř. ústně odkazují na písemná podání a je prováděno dokazování (§122 odst. 1 o. s. ř.), během něhož jsou důkazní prostředky (zejm. ty, co jsou vyjádřeny v písemné či obrazové formě - listinné důkazy, zprávy od třetích osob, ale též fotografie, videozáznamy apod.) čteny, popř. je ústně sdělován jejich obsah (srov. §129 odst. 1 o. s. ř.). Ze zásady přímosti pak vyplývá povinnost soudů činit skutková zjištění jen z těch důkazů, které sami provedly (s výjimkou postupu v rámci dožádání dle §122 odst. 2 o.s.ř.), přičemž a contrario je z ní pak dovozován i zákaz změn skutkových zjištění odvolacím soudem bez toho, aniž by dané důkazy sám opakoval v rámci odvolacího řízení. O tyto případy se však v dané věci zjevně nejednalo. Námitky stěžovatelky směřují spíše k porušení zásady projednací, nicméně v tomto směru Ústavní soud poznamenává, že brojí-li stěžovatelka proti tomu, že si soud prvního stupně (bez důkazních návrhů některého z účastníků) vyžádal zprávy o průběhu vzdělávání stěžovatelky od dotčených základních škol, nezohledňuje plně současnou procesní úpravu civilního řízení, které je sice obecně ovládáno zásadou projednací, nicméně v modifikované podobě, kdy soudy mají při splnění podmínek stanovených v §120 odst. 2 větě první o. s. ř. možnost v zájmu úplného a pravdivého zjištění skutkového stavu zasáhnout do jeho objasňování. Za situace, kdy jde o důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu, a kdy zároveň skutečnosti, které mají být objasněny, vyplývají z obsahu spisu, není tomuto odpovídající procesní aktivita soudu při obstarávání důkazních prostředků (před okamžikem koncentrace) v zásadě vyloučena. V poměrech projednávané věci, kdy se rozhodná část skutkových tvrzení účastníků řízení přímo týkala okolností povinné školní docházky a klasifikace nezletilé žákyně, nepovažuje Ústavní soud vyžádání zpráv do základních škol za projev neakceptovatelného soudcovského aktivismu, který by měl zvýhodnit kteroukoli ze stran sporu či podporovat jen některou ze skutkových verzí projednávané věci; tyto zprávy nelze dle názoru Ústavního soudu (apriorně) důvodně považovat za nevhodné důkazní prostředky, neboť při jejich vyžádání bylo možno rozumně očekávat, že jejich pomocí soud dospěje ke komplexním zjištěním o vzdělávání stěžovatelky a její školní docházce, a to právě od osob, které těmito informacemi disponují. Pokud se tedy stěžovatelka vymezuje proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, který pro neúčelnost neprovedl svědecké výslechy ředitelů obou základních škol (jak plyne z ústavní stížnosti: výslech ředitele ZŠ X navrhla stěžovatelka, výslech ředitelky ZŠ Y navrhl naopak vedlejší účastník) je vhodné připomenout, že hlavním důvodem předvolání svědka je, aby u soudu vypovídal o skutečnostech, které vnímal přímo svými smysly (obvykle zrakem či sluchem). Tudíž pokud obecné soudy došly k závěru o potřebnosti ucelenějších podkladů o průběhu vzdělávání stěžovatelky, jeví se postup dokazování zprávami vyžádanými u základních škol jakožto třetích osob (§128 o. s. ř.) z pohledu ústavních požadavků na racionalitu důkazního řízení jako přijatelný. Dle názoru Ústavního soudu bylo možno předpokládat, že tento postup vyžádání zpráv lépe přispěje k adresnému zjištění právě těch okolností týkajících se vzdělávání stěžovatelky, které soud považoval za relevantní, spíše než postup spočívající ve výslechu svědků, kteří by s vysokou mírou pravděpodobnosti rekonstruovali určité informace z pouhé paměti, popř. by nemuseli být schopni se k nastoleným otázkám vyjádřit vůbec. Důkazní význam zprávy ZŠ PX nijak neoslabuje fakt, že tuto za ŽS X podepsal v postavení statutárního zástupce ředitel, jehož svědecký výslech jinak soudy nepovažovaly za přínosný. Pokud stěžovatelka označuje zprávu ZŠ X za "důkaz-nedůkaz" a "písemné svědectví z druhé ruky" není Ústavnímu soudu vůbec zřejmé, v čem podstata těchto označení spočívá, jelikož zpráva od třetí osoby vyžádaná soudem není svědectvím. Námitka, že ve zprávě ZŠ X jsou obsaženy informace od dalších osob (zejm. přímých vyučujících stěžovatelky) též není opodstatněná - možnost zahrnout či zohlednit ve zprávě informace či vyjádření vícero osob reagujících na dotazy soudy je právě jednou z jejích výhod přispívajících k hospodárnosti řízení. Dotazy či žádosti o informace na třetí osoby ve smyslu §128 o. s. ř. pak formuluje soud samostatně, a to především s přihlédnutím k tvrzením účastníků, k důkazním návrhům již jimi vzneseným, a náhledu soudu na to, které z relevantních informací reálně může mít dotazovaná osoba k dispozici. Jak sama stěžovatelka ve stížnosti uvádí, zprávy byly soudem prvního stupně k důkazu provedeny přečtením, a stěžovatelka tak jistě měla možnost se k jejich "úplnosti, pravdivosti a autenticitě" odpovídajícím způsobem vyjádřit. K námitce rozporů v dokazováním zjištěných skutečnostech Ústavní soud uvádí, že z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že se soudy v potřebné míře podrobnosti tvrzeními účastníků a průběhem dokazování zabývaly, a své úvahy o dokazováním zjištěných skutečnostech, které byly pro věc podstatné, srozumitelně a logicky odůvodnily. Stěžovatelka v řízení neuspěla z důvodu celkového odlišného právního posouzení věci ze strany obecných soudů, nikoli z důvodu neodstraněných pochybností o skutkových jednotlivostech.
9. Aniž by Ústavní soud jakkoli zlehčoval negativní subjektivní prožitky stěžovatelky plynoucí ze situace, která vedla její zákonnou zástupkyni k podání žaloby vůči vedlejšímu účastníkovi, konstatuje, že konečně i samotná výše stěžovatelkou uplatněného peněžitého nároku (15 000 Kč), který byl předmětem řízení před obecnými soudy, je z pohledu tzv. bagatelnosti věci hraniční, a již z tohoto důvodu by meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu byl opodstatněn jen při skutečně extrémním rozhodnutí obecných soudů přivozujících zřetelný zásah do ústavně garantovaných základní práv a svobod stěžovatelky (k hodnotám tzv. bagatelních věcí z nedávné doby srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1520/20 ze dne 16. června 2020, zejm. bod 8; nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 969/20 ze dne 21. dubna 2020, zejm. bod 9).
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že žádný kvalifikovaný exces či mimořádný odklon od zásad ovládajících civilní řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, které by představovaly zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, v projednávané věci zjistitelné nejsou. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu