ECLI:CZ:US:2020:2.US.3871.19.1
sp. zn. II. ÚS 3871/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Škulavíka, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem sídlem Malá Skála 397, Malá Skála, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. října 2019, sp. zn. 1 As 271/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 6. 2018, č. j. 22 Ad 9/2017-31, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se u krajského soudu domáhal přezkoumání rozhodnutí Policejního prezidenta, podle kterého Česká republika - Ministerstvo vnitra prostřednictvím Policie ČR neodpovídá za změnu zdravotního stavu stěžovatele, spočívající v poškození bederní meziobratlové ploténky L4/5 a že se stěžovateli neposkytuje náhrada škody.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že pokud měl jako účastník řízení před krajským soudem připomínky ke znaleckému posudku, na jehož základě bylo správními orgány rozhodnuto, bylo povinností krajského soudu předvolat znalce k obhajobě znaleckého posudku při ústním jednání. Bez slyšení znalce v řízení před krajským soudem nemohl být proces hodnocení tohoto důkazu nikdy komplexní. Stěžovatel přitom poukazuje na občanskoprávní procesní standardy při provádění důkazu znaleckým posudkem, které podle jeho přesvědčení mají být aplikovány i na řízení před správními soudy. V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3097/16 (dále jen "nález sp. zn. III. ÚS 3097/16"), který podle něj podporuje jeho argumentaci.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitku, kterou se již Nejvyšší správní soud zabýval (body 31 až 36 odůvodnění napadeného rozsudku) a podstatou jeho ústavní stížnosti je tedy především polemika s řádně a přesvědčivě odůvodněnými skutkovými a právními závěry kasačního soudu.
K námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatoval, že předmětný znalecký posudek byl zpracován již v průběhu správního řízení. Revizní posudek byl tedy součástí správního spisu, který měl krajský soud k dispozici. Dle ustálené judikatury pokud v řízení o žalobě ve správním soudnictví vychází soud z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu §52 soudního řádu správního. Ustanovení §127 občanského soudního řádu a k němu se vztahující judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje, se týkají situace, kdy je to soud, který zadá vypracování znaleckého posudku k objasnění skutkových okolností rozhodných pro věc. Ve správním soudnictví při přezkumu rozhodnutí správního orgánu však soud vstupuje do hry až ve chvíli, kdy již před správním orgánem proběhlo správní řízení, ve kterém měl být zjištěn skutkový stav. Správní soud poté zejména ověřuje, zda byl skutkový stav zjištěn správně a dostatečně. Z povahy věci tedy bude dokazování před správním soudem méně časté oproti soudu civilnímu a pracovněprávním sporům týkajícím se pracovních úrazů, při kterých se první zjišťování skutkového stavu odehrává až před soudem.
Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že uvedené nebrání provést dokazování před správním soudem, vyvstala-li by taková potřeba. Z §77 odst. 2 soudního řádu správního vyplývá, že soud může zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem. Řízení o žalobě je ovládáno především zásadou dispoziční, tedy stěžovatel musí soudu přednést konkrétní tvrzení, jakým způsobem byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých veřejných subjektivních právech, v čem shledává nezákonnost rozhodnutí, případně řízení vedoucího k jeho vydání, a na podporu svých tvrzení označit důkazy. Nenavrhoval-li žádný z účastníků výslech znalce a krajský soud měl za to, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn dostatečně, nebyl důvod takový výslech provádět.
S ohledem na uvedené je proto nepřiléhavá také ta argumentace stěžovatele, kterou se dovolává závěrů obsažených v nálezu sp. zn. III. ÚS 3097/16, neboť v daném případě Ústavní soud k závěru - že správní soud nerespektoval požadavky na náležitý postup při hodnocení rozhodných skutečností - dospěl v případě, ve kterém šlo o skutečnost, která nebyla v průběhu správního řízení ani následného soudního řízení nikdy prokázána ba dokonce ani zkoumána. V takovém případě pak měl správní soud postupovat v souladu s §77 soudního řádu správního, který zakládá nejen pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. K uvedenému však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Krajský soud na podkladě žalobních námitek neměl pochybnosti o úplnosti a přesvědčivosti posudku, případně srozumitelnosti jeho závěrů.
Jak k tomu Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvádí, ačkoliv stěžovatel v žalobě namítal, že některé formulace jsou rozporuplné, zvláštní, či nesrozumitelné a posudek se záměrně vyhýbá označení události z roku 2005 jako "služební úraz", ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by námitky stěžovatele proti posudku byly takového charakteru, aby založily nutnost výslechu znalce. Tyto námitky krajský soud vypořádal prostým výkladem posudku, který nepovažoval za nesrozumitelný, nebylo proto nutno provádět výslech znalce. Krajský soud tak podle Nejvyššího správního soudu ve svém procesním postupu nepochybil. Ústavní soud nemá, co by z hlediska ústavnosti mohl Nejvyššímu správnímu soudu vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu