ECLI:CZ:US:2020:2.US.3904.19.1
sp. zn. II. ÚS 3904/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PROFI-CZ, spol. s r.o., se sídlem Klatovská 85, Železná Ruda, zastoupené JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Míru 33/9, Duchcov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 16 C 87/2011-339, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 54 Co 408/2017-431, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 2458/2019-453, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující mimo jiné princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky postačí konstatování, že žalobkyně pověřila stěžovatelku vymáháním pohledávek, které měla za zemědělským družstvem. Proto podepsala se stěžovatelkou dne 1. 12. 2008 smlouvy o postoupení svých pohledávek za zemědělským družstvem (v celkové výši asi 2.600.000 Kč). Z těchto smluv soudy následně dovodily (a dovodily totéž i z výslechu zejména bývalých zaměstnanců stěžovatelky), že provizi stěžovatelka (zahrnující i náklady stěžovatelky na její činnost) obdrží až při vymožení alespoň části plnění s tím, že stěžovatelce pak náleží 30 % z vymožené částky a 70 % obdrží klient (v tomto případě žalobkyně). Nad tento standardní rámec však žalobkyně uhradila ještě před podpisem uvedených smluv v hotovosti částku dvakrát 150.000 Kč, což jí bylo potvrzeno příjmovými pokladními doklady nazvanými jako "záloha na náklady spojené s vymáháním". Protože ale stěžovatelka na družstvu ničeho nevymohla, vypověděla žalobkyně dne 4. 1. 2010 obě smlouvy a žádala vrácení částky 300.000 Kč. Bránila se jednak tím, že částku spotřebovala na náklady spojené s vymáháním, a také námitkou promlčení - pokud by totiž k převzetí zálohy nebyl právní důvod, jednalo by se o bezdůvodné obohacení a žalobkyně se o jeho vzniku dozvěděla již v okamžiku uzavření smluv o postoupení dne 1. 12. 2008. Žalobkyni tak uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, pokud se vrácení uvedené částky začala domáhat až po vypovězení smluv ve druhé polovině roku 2010.
3. Obecné soudy se však v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, s touto argumentací stěžovatelky neztotožnily a zavázaly jí vrátit žalobkyni částku 300.000 Kč s příslušenstvím. Vyšly ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který ve věci již jednou rozhodoval [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2553/2018], podle něhož uvedená částka 300.000 Kč představovala zálohu na náklady spojené s vymáháním pohledávek. Bezdůvodným obohacením se tudíž složená záloha stala až v okamžiku, kdy byly předmětné smlouvy o postoupení pohledávek vypovězeny (tzn. 4. 1. 2010). Teprve tímto okamžikem, jímž se žalobkyně dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo je získal, tak mohl začít běh dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení. Nadto smlouvy o postoupení pohledávek počítaly s tím, že eventuální náklady spojené s vymáháním se budou hradit až z případné 30% provize, která by se ale vypočítala jen z toho, co stěžovatelka reálně vymohla. Protože však stěžovatelka nevymohla ničeho, nenáleželo jí žádné právo na provizi a tedy ani na náhradu nákladů, a proto byla povinna zálohu na náklady vymáhání žalobkyni vrátit.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. V daném případě je totiž relevantní, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nijak neprokázala, že by jí rozdílně od smluvních ujednání uzavřených se žalobkyní mělo náležet právo na náhradu nákladů její činnosti za situace, kdy ničeho nevymohla. Na tom nic nemění ani jednání žalobkyně, která jí poskytla zálohu na náklady vymáhání předem (strany smluv si náklady vymáhání ostatně mohly vypořádat aktuálně podle toho, zda vůbec, respektive kolik stěžovatelka svou činností vymohla). S touto myšlenkovou konstrukcí je pak plně slučitelná i úvaha navazující, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo teprve v souvislosti s vypovězením smluv ze strany žalobkyně. Tímto okamžikem začala také běžet případná promlčecí lhůta. Úvahy obecných soudů tak nevykazují žádnou ústavněprávní diskrepanci a naopak argumentace stěžovatelky se s naznačenou podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí značně míjí.
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu