ECLI:CZ:US:2020:2.US.3932.19.1
sp. zn. II. ÚS 3932/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Múčky, Ph.D., zastoupeného Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem Údolní 406/48, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2019 č. j. 8 Co 183/2019-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní soud v Novém Jičíně přiznal usnesením ze dne 11. 4. 2019 č. j. 18 C 183/2017-177 stěžovateli znalečné ve výši 66 903 Kč. Krajský soud v Ostravě následně v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že se stěžovateli přiznává znalečné ve výši 56 311 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti snížení přiznané výše znalečného. Podle stěžovatele nelze snížení znalečného odůvodnit tím, že nalézací soud přepočetl počet hodin účtovaných stěžovatelem na počet pracovních dní. Odvolací soud ponížení počtu odpracovaných hodin neodůvodnil vůbec. Vypracování znaleckého posudku je odborná činnost, a soud tak není schopen relevantně posoudit čas vynaložený na jeho zpracování. V posuzované věci byl znalecký úkon velmi náročný, což se mimo jiné projevilo i tím, že znalec požadoval prodloužení lhůty k jeho vypracování. V rozhodování obecných soudů spatřuje stěžovatel prvek svévole a upozorňuje, že při rozhodování o odměnách znalců postupují soudy velmi rozdílně, což u znalců vyvolává značný pocit nejistoty. Dále pak stěžovatel rozporuje jednotlivé konkrétní částky.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice rozhodování o odvolání proti usnesení o přiznání znalečného Ústavní soud rozhodoval již v minulosti, a to se závěrem, že legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 360/03 ze dne 22. 10. 2003 (U 22/3 SbNU 339)]. Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se vztahují garance práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169)] či nález sp. zn. I. ÚS 2670/12 ze dne 17. 10. 2012 (N 176/67 SbNU 153)].
8. V případě stěžovatele byl zasažen zejména jeho majetkový zájem. Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo sníženo znalečné, které předtím stěžovateli přiznal nalézací soud, o 10 592 Kč, tedy částku, kterou lze ve světle předchozí judikatury označit za bagatelní (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4163/19 ze dne 11. 2. 2020 či usnesení sp. zn. III. ÚS 4136/19 ze dne 28. 1. 2020). V posuzovaném případě není naplněno ani kvalitativní hledisko, které by přes bagatelnost posuzované částky mohlo odůvodnit ústavněprávní přezkum rozhodnutí [srov. blíže nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Rozhodování o znalečném je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé výpočty obecných soudů či korigovat jejich rozhodnutí z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Ústavněprávní dimenze může tato otázka dosáhnout toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí nevykazuje.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu