ECLI:CZ:US:2020:2.US.3940.19.1
sp. zn. II. ÚS 3940/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Žákové Nedvědové, zastoupené JUDr. Martinem Kulířem, advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 77 INS 22072/2016-B-34 ze dne 8. 10. 2019 a proti jinému zásahu Krajského soudu v Praze spočívajícímu v nepřihlížení k popěrnému úkonu stěžovatelky učiněnému na přezkumném jednání dne 23. 8. 2017, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Mgr. Jana Zachariáše, insolvenčního správce dlužnice Andrey Žákové Nedvědové, se sídlem Trojanova 18, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále vyslovení, že se krajskému soudu zakazuje pokračovat v porušování jejího práva na spravedlivý proces spočívajícím v nepřihlížení k jejímu popěrnému úkonu učiněnému na přezkumném jednání konaném dne 23. 8. 2017 a že se krajskému soudu přikazuje obnovit původní stav a přihlížet k popsanému popěrnému úkonu stěžovatelky.
2. Stěžovatelka je účastnicí insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze; usnesením krajského soudu č. j. KSPH 63 INS 22072/2016-A-9 ze dne 26. 5. 2017 byl zjištěn úpadek stěžovatelky jako dlužnice a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Usnesením č. j. KSPH 63 INS 22072/2016-B-14 ze dne 19. 12. 2017 krajský soud schválil oddlužení stěžovatelky plněním splátkového kalendáře a uložil stěžovatelce platit po dobu následujících pěti let nezajištěným věřitelům určenou částku podle poměru jejich pohledávek. Usnesením č. j. KSPH 77 INS 22072/2016-B-34 ze dne 8. 10. 2019, napadeným ústavní stížností, krajský soud schválil změnu distribučního seznamu (distribučního schématu splátkového kalendáře), předloženého insolvenčním správcem, a to v návaznosti na pravomocné rozhodnutí v incidenčním sporu, který se týkal určení výše jedné z přihlášených pohledávek.
3. Jak dále vyplývá z příloh ústavní stížnosti a obsahu insolvenčního spisu zveřejněného v insolvenčním rejstříku, po zjištění úpadku stěžovatelky a povolení oddlužení se dne 23. 8. 2017 konalo přezkumné jednání, kterého se stěžovatelka osobně neúčastnila. Krajský soud (soudkyní JUDr. Jitkou Bartákovou) rozhodl o jednání v nepřítomnosti stěžovatelky; podle protokolu o přezkumném jednání (č. j. KSPH 63 INS 22072/2016-B-6) předtím soud konstatoval omluvu stěžovatelky ze zdravotních důvodů a byl insolvenčním správcem informován, že stanovisko stěžovatelky k přezkoumávaným pohledávkám je insolvenčnímu správci známé a že stěžovatelka se vyjadřuje totožně jako on. V rámci samotného přezkumu pohledávek insolvenční správce mimo jiné částečně popřel pohledávku věřitele č. 1 (pohledávka byla uznána co do částky 1 735 261,21 Kč a popřena co do částky 2 390 769 Kč); v protokolu o přezkumném jednání je jako stanovisko stěžovatelky uvedeno, že dle sdělení insolvenčního správce stěžovatelka tuto pohledávku popírá shodně jako insolvenční správce. V upraveném seznamu přihlášených pohledávek, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 24. 8. 2017, je u dotčené pohledávky věřitele č. 1 uvedeno jak stanovisko insolvenčního správce o tom, že pohledávku popírá ve shora uvedené výši (včetně důvodu popření), tak zcela shodné vyjádření dlužnice; obé je datováno dnem 23. 8. 2017, podpis stěžovatelky jako dlužnice chybí. Dne 25. 10. 2017 se konala druhá schůze věřitelů. Podle zápisu z této schůze (KSPH 63 INS 22072/2016-B-12) krajský soud (soudkyní JUDr. Jitkou Bartákovou) úvodem shrnul dosavadní průběh řízení s tím, že k předchozímu přezkumnému jednání se stěžovatelka nedostavila, svou neúčast omluvila a insolvenční správce na něm soudu sdělil, že stěžovatelka uznává, respektive popírá přihlášené pohledávky shodně jako on. V zápisu se dále uvádí: "Dlužnice nejprve na výzvu soudu potvrdila a znovu vyjádřila své stanovisko k přezkoumaným pohledávkám a zopakovala, že je shodné se stanoviskem insolvenčního správce a že shodně s ním popírá pohledávky věřitele č. 1 a 11 ve shora uvedené výši."
4. V návaznosti na částečné popření své pohledávky podal věřitel č. 1 u krajského soudu žalobu o určení pravosti pohledávky, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 7. 9. 2017; jako "žalovaná" je v žalobě uvedena "Andrea Žáková Nedvědová nar. ... bytem ..., insolvenční správce dlužníka Mgr. Jan Zachariáš IČ ... se sídlem ...". Usnesením č. j. 63 ICm 3903/2017-8 (KSPH 63 INS 22072/2016) ze dne 2. 11. 2017 vyzval krajský soud k vyjádření k podané žalobě jak stěžovatelku, tak insolvenčního správce; oba se vyjádřili; dalším usnesením ze dne 27. 12. 2017 krajský soud (samosoudkyní JUDr. Naděždou Křivánkovou) vyzval stěžovatelku jako žalovanou k předložení určitých listin; a usnesením ze dne 31. 1. 2018 krajský soud vyzval žalobce a stěžovatelku jako žalovanou (nikoli insolvenčního správce) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Na jednání konané dne 7. 8. 2018 byli předvoláni žalobce a stěžovatelka jako žalovaná (viz předvolání ze dne 8. 3. 2018); oba se k němu dostavili a v protokolu o jednání je dále konstatováno, že "žalovaný 2) se nedostavil".
5. Dne 3. 10. 2018 stěžovatelka, nyní zastoupena advokátem (plná moc ze dne 11. 9. 2018), v rámci incidenčního sporu adresovala krajskému soudu vyjádření s návrhem na zamítnutí žaloby, s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v případě popření nevykonatelné pohledávky jak insolvenčním správcem, tak dlužníkem v oddlužení musí být incidenční žaloba včas podána proti oběma popírajícím, jinak v rozsahu popření tím subjektem, vůči kterému žaloba podána nebyla, nastávají účinky dle §198 odst. 1 věty třetí zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a soud žalobu věřitele ve stejném rozsahu vůči druhému popírajícímu zamítne. Podle stěžovatelky přitom z textu žaloby vyplývá, že směřuje jen proti ní, nikoli i proti insolvenčnímu správci, což potvrzují i některé procesní úkony insolvenčního soudu.
6. Dne 10. 12. 2018 stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce podala k insolvenčnímu soudu návrh na odmítnutí přihlášky pohledávky věřitele č. 1 s touž argumentací jako v předchozím podání, tedy poukazujíc na to, že s ohledem na postup věřitele nastaly ohledně popřené části pohledávky účinky podle §198 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. se k ní nepřihlíží.
7. V rámci incidenčního sporu následně krajský soud (samosoudcem JUDr. Jiřím Krupičkou, Ph.D.) usnesením č. j. KSPH 63 ICm 3903/2017-91 (KSPH 77 INS 22072/2016) ze dne 11. 1. 2019 podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu vyzval žalobce k opravě žaloby a zřetelnému označení osoby či osob, proti nimž žaloba směřuje, neboť z žaloby není patrné, zda směřuje pouze proti stěžovatelce, nebo pouze proti insolvenčnímu správci, nebo proti oběma zároveň. Žalobce nato přípisem ze dne 22. 1. 2019 žalobu opravil tak, že žalovaným je insolvenční správce stěžovatelky. Poté bylo ve věci nařízeno další jednání na den 15. 4. 2019, k němuž byli předvoláni jen žalobce a insolvenční správce. Dne 28. 3. 2019 stěžovatelka adresovala krajskému soudu podnět k ukončení své účasti v řízení s tím, že v návaznosti na dodatečnou opravu žaloby "přestala" být účastnicí řízení, o ukončení její účasti v incidenčním sporu však formálně nebylo nijak rozhodnuto, přestože až do opravy žaloby s ní krajský soud po celou dobu jednal jako s účastnicí řízení. Na tento podnět krajský soud reagoval sdělením ze dne 9. 4. 2019, že "rozhodnutí o ukončení účasti dlužnice v řízení nebude, protože dlužnice účastnicí nebyla, byť soud s ní takto jednal". Dne 10. 4. 2019 bylo krajskému soudu doručeno vyjádření insolvenčního správce, v němž navrhl zamítnout incidenční žalobu a zároveň odmítnout přihlášku sporné pohledávky, neboť žaloba nebyla podána proti oběma popírajícím, čímž nastal účinek, že se k popřené části pohledávky nepřihlíží, a s ohledem na rozsah popření by nemělo být k pohledávce přihlíženo ani v uznané výši.
8. Dne 23. 4. 2019 stěžovatelka v rámci insolvenčního řízení podala k Vrchnímu soudu v Praze návrh na určení lhůty krajskému soudu pro rozhodnutí podle §185 insolvenčního zákona o odmítnutí přihlášky pohledávky věřitele č. 1 a ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení. K tomuto návrhu se vyjádřil též krajský soud (písemnost č. j. KSPH 77 INS 22072/2016-P1-8 ze dne 25. 4. 2019), který mimo jiné uvedl, že stěžovatelka v insolvenčním řízení spornou pohledávku účinně nepopřela, neboť na přezkumném jednání nebyla vůbec přítomna (ani zastoupena); sdělení jejího stanoviska insolvenčním správcem na tomto jednání bylo zcela irelevantní, neboť insolvenční správce není oprávněn za dlužnici jednat. Dále krajský soud k průběhu incidenčního sporu uvedl, že současnému samosoudci věc byla přidělena po předchozí řešitelce ke dni 1. 1. 2019; po prostudování spisu samosoudce zjistil, že přestože ve věci již proběhlo jednání, podaná žaloba vykazuje vady spočívající v neurčitém označení osoby žalované, proto byl žalobce vyzván k opravě žaloby. Na vyjádření krajského soudu stěžovatelka reagovala replikou ze dne 29. 4. 2019, v níž odmítla názor krajského soudu, že z její strany nedošlo k účinnému popření sporné pohledávky; tento závěr podle ní popírá předchozí průběh insolvenčního řízení, výsledky přezkumného jednání a vedl by k odepření jejího základního práva popírat pohledávky v oddlužení.
9. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. KSPH 77 INS 22072/2016, Ul 31/2019-P1-12 ze dne 2. 5. 2019 stěžovatelčin návrh zamítl jako neopodstatněný a nepřípustný, a to i vzhledem k tomu, že je třeba vyčkat na rozhodnutí v incidenčním sporu. V rámci rekapitulace insolvenčního spisu vrchní soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatelka na přezkumném jednání pohledávku nepopřela, neboť se ho neúčastnila.
10. Dne 20. 5. 2019 se v rámci incidenčního sporu konalo jednání před krajským soudem, jehož se účastnil žalobce a insolvenční správce jako žalovaný. Účastníci na něm byli vedeni ke smíru a následně na jejich návrh krajský soud usnesením č. j. KSPH 63 ICm 3903/2017-117 (KSPH 77 INS 22072/2016) ze dne 8. 7. 2019 schválil smír mezi účastníky, jímž bylo určeno, že žalobce má za dlužnicí vedle již zjištěné pohledávky v rozsahu 1 735 2661,22 Kč ještě tutéž pohledávku v rozsahu 1 190 769 Kč; v rozsahu 1 200 000 Kč žalobce tuto pohledávku nemá. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 7. 2019.
11. Dne 26. 8. 2019 insolvenční správce krajskému soudu předložil zprávu o oddlužení s oznámením o změně v distribuční tabulce oddlužení splátkovým kalendářem, zohledňující výsledek incidenčního sporu, ve smyslu §398a odst. 7 písm. a) insolvenčního zákona. Proti této zprávě stěžovatelka podala námitky, v nichž zopakovala svou argumentaci uvedenou dříve v řízení o návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Opětovně navrhla odmítnout celou přihlášku pohledávky věřitele č. 1. Setrvala na nesouhlasu s názorem krajského soudu ohledně absence účinného popření pohledávky z její strany; takový závěr považuje v řízení za zcela nový a překvapivý. Naopak až do vyjádření krajského soudu ze dne 25. 4. 2019 nebylo v řízení nikdy pochyb o tom, že by její popření pohledávek sdělená insolvenčním správcem na přezkumném jednání vyvolala zamýšlené účinky. V případě opačného závěru by bylo nutné anulovat výsledky celého přezkumného jednání, které by proběhlo v rozporu se zákonem bez účasti stěžovatelky jako dlužnice, a tedy bez její možnosti využít svého zákonného práva popírat pohledávku nezajištěných věřitelů, a to přestože se stěžovatelka z jednání řádně a včas z důležitých důvodů omluvila a všem procesním subjektům byl znám její úmysl popřít pohledávku věřitele č. 1.
12. Krajský soud usnesením č. j. KSPH 77 INS 22072/2016-B-34 ze dne 8. 10. 2019, napadeným ústavní stížností, schválil změnu distribučního seznamu zveřejněného vyhláškou dne 10. 9. 2019, předloženého insolvenčním správcem dne 26. 8. 2019. Krajský soud shledal námitky stěžovatelky nedůvodnými; naopak navrhovaná změna distribučního schématu zcela odráží výsledek incidenčního sporu. Krajský soud zopakoval, že stěžovatelka v insolvenčním řízení účinně nepopřela spornou pohledávku, neboť na přezkumném jednání vůbec nebyla přítomna a její stanovisko prezentované insolvenčním správcem je zcela irelevantní; krajský soud přitom poukázal i na obdobné konstatování vrchního soudu v jeho rozhodnutí ze dne 2. 5. 2019. Podle krajského soudu nedošlo ani k porušení stěžovatelčina základního práva jako dlužnice; insolvenční soud totiž mohl jednat v její nepřítomnosti dle §101 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §7 insolvenčního zákona, neboť ze stěžovatelčiny omluvy z jednání žádným způsobem nevyplývá zároveň žádost o odročení přezkumného jednání.
II. Argumentace účastníků a vedlejšího účastníka řízení
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh řízení a především kritizuje závěr krajského soudu o tom, že její stanoviska k jednotlivým přihlášeným pohledávkám sdělená na přezkumném jednání skrze insolvenčního správce neměla žádné právní následky. Zdůrazňuje, že až do vydání napadeného usnesení krajského soudu dne 8. 10. 2019 byla naopak v dobré víře o tom, že i přes její fyzickou neúčast na přezkumném jednání, z nějž se řádně a včas omluvila, její jasně a srozumitelně vyjevený názor vyvolal účinky spojené s popřením pohledávek. Jinak by ostatně ani insolvenční soud nebyl oprávněn rozhodnout o konání jednání v její nepřítomnosti, s ohledem na nezbytnost účasti dlužníka na přezkumném jednání (§190 odst. 2 insolvenčního zákona). Její dobrá víra v popření pohledávek se zakládala též na obsahu protokolu z přezkumného jednání, postupu dotčeného věřitele, který podal incidenční žalobu i proti ní a ani v průběhu řízení nic nenamítal proti její účasti, a na tom, že i druhý popřený věřitel podal žalobu jak proti stěžovatelce, tak proti insolvenčnímu správci. Stěžovatelka kritizuje postup krajského soudu, u nějž nyní věc projednává již třetí soudce a ten přichází s novým posouzením předcházejících událostí v řízení. Nové závěry krajského soudu v důsledku stěžovatelce znemožňují účinně se bránit proti svým údajným dluhům, neboť v incidenčním sporu byl bez její účasti uzavřen soudní smír mezi insolvenčním správcem a věřitelem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí. Pro případ, že by však Ústavní soud přisvědčil oprávněnosti závěru krajského soudu ohledně absence účinného popření pohledávky z její strany, namítá stěžovatelka porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tím, že i přes její řádnou a včasnou omluvu se přezkumné jednání konalo v její nepřítomnosti, přestože ona k tomu nedala souhlas, a jak vyplynulo i z vyjádření insolvenčního správce, měla zájem své právo vykonat, v čemž jí zabránily pouze zdravotní obtíže.
14. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili také účastník a vedlejší účastník řízení.
15. Krajský soud v Praze navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou, případně zjevně neopodstatněnou, případně ji jako nedůvodnou zamítnout. Nejdříve poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka se s jeho právním názorem o tom, že nepopřela spornou pohledávku, seznámila již dne 29. 4. 2019, kdy jí bylo doručeno vyjádření soudu k jejímu návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu; shodný právní názor pak zaujal též Vrchní soud v Praze v následném usnesení ze dne 2. 5. 2019. Dále krajský soud nepovažuje stěžovatelčinu argumentaci za důvodnou a odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení, v němž jsou stěžovatelčiny námitky podrobně vypořádány. Stěžovatelka se přezkumného jednání sama nezúčastnila, insolvenční správce za ni není oprávněn jednat, a ač je její stanovisko zachyceno v seznamu přihlášených pohledávek doručeném insolvenčnímu soudu před přezkumným jednáním, na přezkumných listech chybí její podpis. Nelze souhlasit ani s námitkou nemožnosti konat bez souhlasu stěžovatelky přezkumné jednání v její nepřítomnosti, neboť stěžovatelka se sice z jednání předem omluvila, ale nepožádala o jeho odročení. Závěrem krajský soud rekapituluje postup aktuálního samosoudce v řízení (totožně jako ve vyjádření soudu shrnutém výše v bodu 8).
16. Insolvenční správce stěžovatelky uvádí, že v řízení postupoval a postupuje v souladu se zákonem a dle pokynů insolvenčního soudu, a nemá za to, že by postupem soudu došlo k jakémukoliv zkrácení základních práv stěžovatelky. Konstatuje, že pohledávka přihlášená věřitelem č. 1 byla částečně popřena insolvenčním správcem a stěžovatelkou jako dlužnicí a poté probíhal incidenční spor, v jehož rámci se konala soudní jednání, o jejichž průběhu insolvenční správce stěžovatelku průběžně a zevrubně informoval. Informoval ji také o tom, že z jednání soudu vyplynulo, že nejlepším a nejefektivnějším řešením sporu by bylo uzavření soudního smíru, podle nějž by část pohledávky zůstala popřena a část byla uznána; stěžovatelka pak podle insolvenčního správce s uzavřením soudního smíru souhlasila.
17. Na popsaná vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, v níž rozporuje argumentaci krajského soudu; nesouhlasí s jeho právním názorem, byť současnou nejasnou situaci nepřičítá na vrub současného samosoudce. Opakuje, že podle zákona byla účast dlužníka na přezkumném jednání nezbytná; navíc o tom, že z její strany došlo k popření sporné pohledávky, byli přesvědčeni i insolvenční správce, i předchozí samosoudkyně. Stěžovatelčina neúčast na přezkumném jednání nebyla zapříčiněna její nedbalostí, naopak její přístup v insolvenčním řízení i incidenčním sporu svědčí o snaze bránit svá práva a současný názor krajského soudu jí v důsledku odpírá základní právo popírat pohledávky věřitelů v insolvenčním řízení.
III. Posouzení Ústavního soudu
18. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, dalších vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, napadeného rozhodnutí, jakož i insolvenčního spisu zveřejněného v insolvenčním rejstříku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
19. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákona jinak; podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona se návrh odmítá, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 téhož zákona musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
20. Podaná ústavní stížnost napadá jednak rozhodnutí krajského soudu o změně distribučního seznamu (schématu), jednak jiný zásah krajského soudu, který spatřuje v nepřihlížení ke stěžovatelčině popěrnému úkonu učiněnému na přezkumném jednání konaném dne 23. 8. 2017. Konkrétní argumentace obsažená v ústavní stížnosti se pak týká výlučně otázky stěžovatelčina popření přihlášené pohledávky věřitele č. 1, eventuálně postupu krajského soudu při přezkumném jednání konaném dne 23. 8. 2017.
21. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu o změně distribučního schématu a nepřípustná v části směřující proti jinému zásahu krajského soudu. Přestože stěžovatelčina argumentace nepostrádá určité ratio a její výtky se obecně zdají částečně opodstatněnými, stěžovatelka je nicméně nyní vznáší v nesprávný okamžik, respektive na nevhodném podkladě.
22. Otázky související s popřením pohledávky v insolvenčním řízení se totiž primárně řeší v rámci incidenčního sporu, do jehož výsledku se pak mimo jiné promítne i posouzení insolvenčního soudu o tom, zda došlo k účinnému popření sporné pohledávky a ze strany kterých procesních subjektů a zda například v případě popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem i dlužníkem jsou žalováni oba. Meritorní rozhodnutí v takovém incidenčním sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek je pak závazné pro další průběh insolvenčního řízení a není v něm bez dalšího zpochybnitelné a přezkoumatelné. Insolvenční zákon totiž zakotvuje závaznost a účinnost meritorního rozhodnutí soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávky vůči všem procesním subjektům [tj. nejen účastníkům incidenčního sporu; viz §201 odst. 4 a §164 insolvenčního zákona, který obdobně dopadá i na smír schválený soudem - k tomu srov. Stanislav, A. §164 (Závaznost rozhodnutí v incidenčním sporu). In Kozák, J. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. Wolters Kluwer, 2019, dostupné v systému ASPI; a Erbsová, H. §164 (Závaznost rozsudku u incidenčního sporu). In Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Praha: C. H. Beck, 2018, dostupné v systému beck-online].
23. I posouzení otázky popření sporné pohledávky stěžovatelkou se tedy mělo projevit v rámci incidenčního sporu; a pokud stěžovatelka nesouhlasila s průběhem a zejména výsledkem incidenčního sporu, který se stal závazný a účinný i vůči ní jako dlužnici, pak bylo namístě, aby se bránila právě proti nim. Naopak rozhodnutí přijaté v incidenčním sporu, tedy schválený soudní smír, nebylo možné účinně zpochybnit v námitkách, o nichž krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím, neboť tyto námitky nemohou fakticky představovat opravný či kvaziopravný prostředek proti rozhodnutí v incidenčním sporu. V projednávaném případě přitom rozhodnutí krajského soudu přijaté v incidenčním sporu reflektuje názor krajského soudu, že ze strany stěžovatelky k popření sporné pohledávky nedošlo, který stěžovatelka rozporuje i v ústavní stížnosti (jinak by při neúčasti stěžovatelky na straně žalované soud nemohl schválit smír mezi věřitelem jako žalobcem a insolvenčním správcem jako žalovaným, ale v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu by bylo nutné žalobu zamítnout). Neměla-li stěžovatelka jinou možnost obrany svých práv v rámci incidenčního sporu, byla jí k dispozici ústavní stížnost jako prostředek nápravy ultima ratio. Rozhodnutí, jímž byl skončen incidenční spor, však stěžovatelka přímo nijak nenapadla.
24. Naopak v souvislosti s ústavní stížností napadeným rozhodnutím již není namístě vznášet argumenty, které byly relevantní pro výsledek řízení o incidenční žalobě. Napadeným rozhodnutím krajský soud rozhodl podle §398a odst. 7 písm. a) insolvenčního zákona, podle nějž v případě změny v poměru uspokojení nezajištěných věřitelů vyvolané rozhodnutími o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek se postupuje obdobně jako při předkládání první zprávy pro oddlužení s návrhem na způsob řešení oddlužení; insolvenční správce je povinen tyto změny zohlednit neprodleně a do doby uplynutí lhůty k námitkám nebo do doby rozhodnutí o námitkách příslušné částky uložit na zvláštní účet. Podstatou rozhodnutí soudu podle §398a odst. 7 písm. a) ve spojení s §398a odst. 6 insolvenčního zákona je tak pouze promítnutí výsledku incidenčního sporu do konkrétní podoby provádění oddlužení (tedy například do distribučního schématu v rámci splátkového kalendáře). Pravomocné rozhodnutí o pravosti, výši nebo pořadí pohledávky naopak při postupu podle §398a insolvenčního zákona již nelze přezkoumávat, modifikovat či jinak zpochybňovat; insolvenční soud je jím vázán. Tak i v projednávaném případě byl krajský soud při vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí vázán výsledkem incidenčního sporu o sporné pohledávce věřitele, tj. schváleným soudním smírem. Ten se stal závazným i pro stěžovatelku, která jej proto účinně nemohla zpochybnit ani námitkami podanými proti zprávě o oddlužení s oznámením o změně v distribuční tabulce oddlužení splátkovým kalendářem předložené insolvenčním správcem.
25. Z uvedených důvodů tak Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné námitky způsobilé zpochybnit ústavnost napadeného rozhodnutí a jeho soulad s jejím ústavně zaručenými právy. Stěžovatelčina argumentace týkající se popření pohledávek z její strany, eventuálně konání přezkumného jednání takové způsobilé námitky nepředstavuje; žádné jiné argumenty proti napadenému rozhodnutí přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznáší. Krajský soud v napadeném rozhodnutí toliko promítl výsledek incidenčního sporu a Ústavní soud neshledal, že by při tom překročil meze ústavnosti či jakkoli porušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Z toho důvodu je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu o změně distribučního schématu zjevně neopodstatněná.
26. Stěžovatelka nicméně ústavní stížností samostatně napadá také jiný zásah krajského soudu, který spatřuje v tom, že krajský soud nepřihlíží k jejímu popření sporné pohledávky. V této části je však ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se zpravidla rozumí převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, respektive nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu [nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197), bod 52; obdobně nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); či nález sp. zn. IV. ÚS 1463/18 ze dne 31. 7. 2018, bod 21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz].
27. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná. Jak Ústavní soud vysvětlil výše, posouzení existence či absence stěžovatelčina popěrného úkonu vůči sporné pohledávce věřitele se projevilo v rozhodnutí insolvenčního soudu o incidenční žalobě. Postup, respektive přesvědčení krajského soudu o tom, že stěžovatelka účinně nepopřela spornou pohledávku, tedy nestojí osamoceně, ale jeho důsledky se v projednávaném případě promítají do rozhodnutí vydaného v incidenčním sporu. Na to, že je třeba vyčkat rozhodnutí v incidenčním sporu - a tedy na význam tohoto rozhodnutí - ostatně byla stěžovatelka upozorněna již vrchním soudem, který zamítl její návrh na určení lhůty pro vydání rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí přihlášky pohledávky věřitele č. 1. Nakonec lze doplnit, že i z průběhu řízení před obecnými soudy vyplývá, že ani stěžovatelka nepociťovala jako zásah do svých práv už samo posouzení krajského soudu ohledně jejího popěrného úkonu, neboť o tom, že podle krajského soudu spornou pohledávku účinně nepopřela, se stěžovatelka dozvěděla již právě v rámci řízení o svém návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu v dubnu 2019, aniž pak proti tomuto posouzení brojila nějakým procesním prostředkem.
28. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že považovala-li by stěžovatelka za jiný zásah do svých základních práv postup krajského soudu spočívající v konání přezkumného jednání dne 23. 8. 2017 bez její účasti, ač se z něj včas omluvila (tento zásah stěžovatelka zmiňuje v textu ústavní stížnosti, nikoliv však ve svém závěrečném návrhu, tzv. petitu, který je pro přezkum Ústavního soudu určující), musela by být ústavní stížnost v takové části odmítnuta jako opožděná, neboť by byla podána po uplynutí zákonné objektivní lhůty jednoho roku ode dne, kdy k namítanému zásahu došlo (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
29. Ze všech shora uvedených důvodů podané ústavní stížnosti nebylo možno vyhovět, ale musela být odmítnuta. Stěžovatelka totiž své výtky vůči postupu krajského soudu u Ústavního soudu uplatnila v nevhodný okamžik, respektive na nevhodném podkladě. Pro úplnost nicméně Ústavní soud poznamenává, že již z výše provedeného shrnutí průběhu řízení před obecnými soudy je zřejmé, že až do začátku roku 2019, kdy insolvenční řízení i řízení o incidenční žalobě byla v rámci Krajského soudu v Praze přidělena novému samosoudci, v nich bylo postupováno tak, jako by došlo k řádnému popření pohledávky věřitele č. 1 ze strany stěžovatelky. Postup krajského soudu po roce 2019 a jeho přehodnocený názor na existenci účinného popěrného úkonu stěžovatelky se proto jeví překvapivý a nepředvídatelný. Principu právní jistoty ani principům spravedlivého procesu - zvlášť v řízení tak koncentrovaném, jako je insolvenční řízení - neodpovídá, aby soud s časovým odstupem půldruhého roku přehodnotil dříve uskutečněné procesní úkony a okolnosti, na něž v mezidobí navázal další postup soudu i účastníků řízení, respektive procesních subjektů, pokud toto přehodnocení zpětně dopadá a zasahuje do práv účastníků či stran řízení. Právě tak ovšem v projednávaném případě postupoval krajský soud, který s takovým časovým odstupem změnil názor na důsledky osobní neúčasti stěžovatelky na přezkumném jednání a existenci jejího řádného popěrného úkonu, tedy "oduznal" popření sporné pohledávky stěžovatelkou s poukazem na její osobní nepřítomnost na přezkumném jednání, aniž však stěžovatelka po tak dlouhé době mohla brojit proti konání přezkumného jednání ve své nepřítomnosti či měla jiné prostředky k dosažení možnosti realizace svého práva popírat přihlášené pohledávky. Vzhledem k předchozímu průběhu řízení a právní jistotě účastníků a procesních subjektů tudíž mělo být naopak setrváno na závěru, že stěžovatelka spornou pohledávku věřitele č. 1 popřela. S tímto předpokladem ostatně, zdá se, postupoval též věřitel při podání incidenční žaloby a na začátku řízení o ní, kdy ni nic nenamítal proti pokládání stěžovatelky za žalovanou. I tato skutečnost nicméně nakonec potvrzuje, že otázka stěžovatelčina popření sporné pohledávky měla být řešena právě v rámci řízení o incidenční žalobě, a nikoli v rámci navazujícího rozhodování krajského soudu, kdy již výsledek incidenčního sporu byl jak pro jeho účastníky, tak pro ostatní procesní subjekty, včetně stěžovatelky jako dlužnice, závazný a účinný.
30. Podaná ústavní stížnost tedy byla odmítnuta částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, částečně jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu