ECLI:CZ:US:2020:2.US.3979.19.1
sp. zn. II. ÚS 3979/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Králíkové, zastoupené JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem Kovářská 17/1169, Praha 9, Libeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 13 Co 233/2019-152, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 6. 2019, č. j. 31 C 129/2017-144, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla podána ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy zejména namítá porušení práva účastnit se soudního jednání a jednat před soudem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla žalována o částku 41.562 Kč s příslušenstvím, když v prvé fázi řízení bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání s tím, že stěžovatelka měla tuto částku zaplatit. To také pod přímou hrozbou exekuce učinila. Následně byl ale rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 13 Co 208/2018-120, změněn rozsudek pro zmeškání soudu prvního stupně tak, že tento rozsudek se nevydává. Důvodem byly nedostatky v doručování ve vztahu ke stěžovatelce. V mezidobí však Obvodní soud pro Prahu 2 přivolil v záhlaví citovaným usnesením ke zpětvzetí žalobního návrhu žalobkyní a řízení podle §96 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. zastavil a stěžovatelce jako žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žaloba byla totiž vzata zpět s tím, že dlužná částka, které se žalobkyně po stěžovatelce domáhala, byla po podání žaloby uhrazena. Prvostupňový soud řízení zastavil i přes nesouhlas stěžovatelky, jelikož předmět sporu již dříve zanikl splněním a nebyl tak dán žádný vážný důvod, pro který by mělo být v řízení pokračováno.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud ústavní stížností nyní napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř., jehož aplikace se stěžovatelka domáhala, se totiž vztahuje jen na situace, kdy bylo Nejvyšším soudem zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu a zákonodárce proto mohl (pokud by tak skutečně hodlal učinit) rozšířit nemožnost zastavení řízení i na zásah provedený odvolacím soudem proti rozhodnutí soudu nalézacího. Použití analogie na procesní předpis ovšem podle městského soudu nepřipadá v úvahu. Navíc, i pokud by byl původně uplatněný nárok nyní shledán nedůvodným, je jen na žalobkyni, zda-li poskytnuté plnění na základě předchozího - nyní zrušeného - rozsudku sama vrátí, či zda nechá proběhnout další řízení, kde již bude procesní postavení účastníků řízení opačné (stěžovatelka bude žalobkyní) a předmětem bude částka zaplacená původně stěžovatelkou pod hrozbou exekuce.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
6. Zohlednil totiž, že soudy ve věci stěžovatelky postupovaly procesně správně a že stěžovatelka má v rámci obecné justice stále k dispozici dostatečný prostor, jak se domoci jí (původně pod hrozbou exekuce) poskytnutého plnění zpět. Ostatně, nic nenasvědčuje tomu, že by takový postup - jenž popisuje v napadeném rozhodnutí městský soud - nebyl možný či reálný. Nerozporuje ho dostatečně ani sama stěžovatelka, když její argumentace se omezuje v podstatě jen na 4 (povýtce jen blanketní) odkazy na nálezy Ústavního soudu. Ty se však týkají nesprávného doručování, respektive (ne)naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a s tím spojeného omezení možnosti jednat před soudem a argumentovat ve svůj prospěch. Ústavní soud přitom nevylučuje, že pro vydání původního rozsudku pro zmeškání ve věci stěžovatelky nebyly splněny podmínky a že tím - v rozporu se stěžovatelkou citovanou judikaturu Ústavního soudu - byla skutečně porušena i její základní práva. Ústavní stížností nyní napadená rozhodnutí však vycházejí z jiné, byť navazující, procesní situace, kdy podmínky pro zastavení řízení pro zpětvzetí splněny byly a stěžovatelka - jak již bylo uvedeno - stále má možnost svá práva hájit. Protože ústavní stížnost představuje při ochraně práv účastníka řízení prostředek ultima ratio, není možno za dané procesní situace dospět k závěru, že došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, který by mohl být reparovatelný výhradně touto ústavní stížností.
7. Jen pro úplnost je třeba dodat, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani nedávná novela, jež se dotkla znění ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř. a která omezila možnost zpětvzetí návrhu poté, co do řízení zasáhl Nejvyšší soud. Ústavnímu soudu v návaznosti na případ stěžovatelky nepřísluší tuto změnu hodnotit (ostatně ve věci stěžovatelky nerozhodoval Nejvyšší soud), a to i s ohledem na to, že jí zůstal k dispozici procesní prostor, jak případnou nespravedlnost zvrátit.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu