ECLI:CZ:US:2020:2.US.4004.19.1
sp. zn. II. ÚS 4004/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Tomka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2019, č. j. 2 As 217/2019-65, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2019, č. j. 3 A 72/2019-94, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že porušily princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy, dále jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny [kdy stěžovatel zejména zdůrazňuje nutnost ochrany vztahů mezi klientem a advokátem v rámci práva na právní pomoc] a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy. Konečně nebyla napadenými rozhodnutími dostatečně respektována ochrana stěžovatelova soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, když Česká republika musí v tomto ohledu dodržovat i závazky plynoucí z mezinárodního práva.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované České advokátní komory spočívajícím ve zveřejnění pohybů na účtech advokátní úschovy, které má stěžovatel a právnické osoby, jejichž jménem jedná, zřízeny u advokátky JUDr. Kateřiny Tomkové. Městský soud zamítl žalobu pro nesplnění podmínek pro přiznání ochrany před nezákonným zásahem. Zveřejnění pohybu na účtech se totiž týkalo přímo advokátní úschovy jmenované advokátky a nikoliv stěžovatele. I případné zveřejnění údajů stěžovatele v kárném řízení vedeném se jmenovanou advokátkou nelze podle městského soudu považovat za úkon správního orgánu, v jehož důsledku by bylo zasaženo do práv samotného stěžovatele. Navíc kárné řízení je neveřejné a je v něm postupováno přesně podle pravidel vymezených zákonem.
3. Následná kasační stížnost stěžovatele byla ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta, když tento soud sice korigoval některé závěry městského soudu ohledně nedotčení právní sféry stěžovatele zveřejněním pohybu na účtech advokátky, nicméně dodal, že případný zásah České advokátní komory proti stěžovateli nelze považovat za nezákonný už proto, že vůbec nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zveřejnění údajů o jeho osobě. Zveřejněním je totiž až takové naložení s informacemi, které by umožnilo přístup k nim širokému okruhu osob, jenž by se zpravidla nedal předem konkrétně vymezit. Taková interpretace však nepřipadá v rámci kárného řízení proti jmenované advokátce vůbec v úvahu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně nevyrovnává s argumentací, že se Česká advokátní komora eventuálním hodnocením údajů o úschovách vedených jmenovanou advokátkou nedopustila nezákonného zásahu. V tomto směru Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že se stěžovatel s obsahově obdobným stížnostním žádáním obrací na Ústavní soud opakovaně, když však ve svých úvahách povýtce vůbec nereflektuje závěry Ústavního soudu [srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 2127/19 ze dne 23. 7. 2019] a ani závěry obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích.
7. V nyní posuzované věci je nadto stížnostní argumentace tvořena z velké části jen rekapitulací předchozích právních závěrů správních soudů a Ústavního soudu. Pokud pak stěžovatel konečně na straně 4 ústavní stížnosti například naznačuje, že příslušné stavovské předpisy advokátovi neukládaly informační povinnost k orgánům České advokátní komory a ta tedy neměla kontrolní pravomoc, pak přehlíží například usnesení předsednictva České advokátní komory č. 6/2004, jež v souvislosti s opatřením proti legalizaci výnosů z trestné činnosti obecné principy odpovědnosti advokáta a z toho plynoucí oprávnění orgánů České advokátní komory zavedla. Podstatnou okolností v nyní projednávané věci, na níž jsou založeny nosné důvody napadených rozhodnutí správních soudů, je však zejména to, že v daném případě vůbec nedošlo ke zveřejnění důvěrných informací o stěžovateli, přičemž kontrolující osoby jsou navíc vázány zákonnou povinností mlčenlivosti. Žalovaná Česká advokátní komora postupovala v intencích zákonem vymezené působnosti a pravomoci a nemohlo se proto jednat o nezákonný zásah, proti kterému by bylo možno se účinně bránit prostřednictvím správní žaloby. Ústavní soud plně akceptuje rovněž názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož pravomoc držet a využívat nosiče informací o činnosti advokáta je nezbytná k tomu, aby vůbec mohl být veřejnoprávní dohled účinně uplatňován.
8. Odkazuje-li stěžovatel opětovně na rozsudek ESLP ve věci Sommer v. Spolková republika Německo ze dne 27. 4. 2017 (stížnost č. 73607/13) s tím, že z něj má plynout nemožnost použití informací o advokátních úschovách pro kárné řízení vedené s advokátem, pak rozborem tohoto rozsudku se Ústavní soud k argumentaci stěžovatele zabýval již v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 2127/19 a pro stručnost proto na své předchozí závěry v obdobné věci stěžovatele toliko odkazuje.
9. Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu