ECLI:CZ:US:2020:2.US.4057.19.1
sp. zn. II. ÚS 4057/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Leoše Janoucha, zastoupeného Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem Horní Branná 25, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2019 č. j. 21 Co 199/2019-109 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. 10 C 120/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou na ochranu držby domáhal uložení povinnosti žalovanému Společenství vlastníků domu X (dále jen "vedlejší účastník") umístit zpět odstraněné části veřejné komunikační sítě provozované stěžovatelem, učinit je znovu plně funkční a zdržet se jejich dalšího odstraňování. Okresní soud v Semilech (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl z důvodu jejího podání po uplynutí prekluzivní subjektivní šestitýdenní lhůty. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že žaloba sice nebyla opožděná, byla nicméně nedůvodná. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci byly splněny podmínky svépomoci ve smyslu §14 ve spojení s §2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odstranění zařízení, jehož stav byl shledán jako ohrožující život i majetek obyvatel domu, bylo přiměřené, neboť zařízení bylo vystaveno nijak ovlivnitelným vlivům počasí, k ohrožení tak mohlo dojít kdykoli. Odstranění zařízení tuto hrozbu zažehnalo, přičemž bylo zřejmé, že nebylo možné počkat na zásah veřejné moci.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nespravedlivá. Nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu o opožděnosti žaloby a považuje jej za porušení práva na efektivní soudní ochranu. Odvolací soud dle stěžovatele posoudil podmínky ochrany držby vadně; jeho posouzení se příčí pravidlům logiky a obecně sdíleným zásadám spravedlnosti. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že stěžovatel chtěl závadný technický stav napravit, vedlejší účastník mu to však neumožnil, a že zařízení žádné nebezpečí nemohlo působit, neboť bylo vedlejším účastníkem odpojeno od elektrické energie; dále odvolací soud nezohlednil zájem obyvatel domu na internetovém připojení a přehlédl, že skutečným důvodem pro odstranění zařízení byl požadavek vedlejšího účastníka na přemístění zařízení. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel považuje za nepřiměřené, neboť pokud by technický stav zařízení ohrožoval životy osob, stavební úřad má pravomoc nařídit neodkladné odstranění zařízení či provedení nutných zabezpečovacích prací, což však v posuzované věci neučinil. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud stěžovatele neupozornil, že revizní zprávu ze dne 25. 4. 2018 a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 2. 10. 2018 považuje za významné pro své rozhodnutí. Odůvodnění odvolacího soudu tak bylo pro stěžovatele překvapivé. Dále namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu popírá rozhodnutí stavebního úřadu, neboť aby mohl stěžovatel sjednat nápravu, musí být zařízení na domu umístěno. Závěrem stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu považuje za formalistické, postrádající logické odůvodnění.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [dovolání není podle §238 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanské soudní řízení, v rozhodném znění, v řízení o žalobě z rušené držby přípustné]. K přípustnosti ústavní stížnosti je třeba dodat, že řízení o žalobě z rušené držby představuje zrychlené řízení se zvláštním režimem, které je svou povahou "hybridem" mezi řízením o návrhu na vydání předběžného opatření a řízením o meritu věci; upravuje faktické poměry, nikoli právní vztahy, a ačkoli se nejedná o rozhodnutí dočasně, nezakládá překážku věci rozhodnuté. Ústavní soud již dříve připustil přezkum rozhodnutí o žalobě z rušené držby, neboť, podobně jako rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, jsou způsobilá zasáhnout intenzivně do sféry základních práv účastníka řízení [srv. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 (N 116/81 SbNU 819), všechna rozhodnutí jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti. Předně je třeba konstatovat, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavního přezkumu zakotvenou v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle které lze ústavní stížností brojit pouze proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, se Ústavní soud nemůže zabývat námitkami stěžovatele směřujícími proti rozhodnutí nalézacího soudu, které bylo následně změněno pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. V posuzovaném případě totiž namítaný zásah do práv stěžovatele napravil již odvolací soud. V uvedeném rozsahu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
7. Ve zbytku se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Při přezkumu rozhodnutí o žalobě na ochranu rušené držby vychází Ústavní soud z obdobných východisek jako v případě posuzování podmínek pro vydání předběžného opatření. S ohledem na zásadu zesíleného sebeomezení při přezkumu nemeritorního (či v daném případě "kvazimeritorního") rozhodnutí Ústavní soud aplikuje jen omezený test ústavnosti a posuzuje, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019).
10. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu ani v rozhodnutí odvolacího soudu takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. O příslušnosti obecných soudů k vydání napadených rozhodnutí, ani o zákonném podkladu rozhodnutí není v posuzovaném řízení sporu (stěžovatel tyto podmínky ostatně nerozporuje). Ústavní soud ve věci neshledal ani projev svévole. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnost (námitky týkající se způsobu nápravy, míry ohrožení obyvatel domu či jejich zájmu na internetovém připojení) se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry odvolacího soudu, které vedl již v předchozím řízení, aniž by odůvodnil, jakým způsobem a proč má jeho věc ústavněprávní rozměr ve smyslu výše vymezeného rámce. Odvolací soud se stěžovatelovými argumenty vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž své rozhodnutí odůvodnil a jeho závěry nejsou neudržitelné. Pouhý nesouhlas s výsledkem sporu před obecnými soudy k úspěchu u Ústavního soudu nestačí.
11. Pokud jde o námitku týkající se provedení důkazu revizní zprávou a rozhodnutím stavebního úřadu, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud uskutečnil ve věci ústní jednání, při kterém bylo mimo jiné provedeno dokazování revizní zprávou a rozhodnutím stavebního úřadu (viz body 6 a 11 napadeného usnesení), čímž z procesního hlediska dostál požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srv. již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3623/15). Námitku překvapivosti soudního rozhodnutí neshledal Ústavní soud důvodnou. Právní půdorys projednávaného případu, tj. zda šlo o zásah svémocný, musel být stěžovateli, který sám návrh koncipoval jako žalobu na ochranu rušené držby, znám, přičemž během ústního jednání měl možnost na provedené důkazy reagovat.
12. Konečně ani argumentace rozhodnutím stavebního úřadu není relevantní. I pokud by byly závěry stavebního úřadu odlišné od posouzení odvolacího soudu v posuzované věci, což Ústavní soud nijak nehodnotí, je třeba připomenout, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). Odvolací soud v projednávané věci posuzoval, zda byl zásah odůvodněn ve smyslu §14 občanského zákoníku. Vycházel přitom z revizní zprávy, kterou provedl k důkazu a vyhodnotil. Ve svém hodnocení nebyl nijak vázán předchozími závěry stavebního úřadu.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu