ECLI:CZ:US:2020:2.US.4066.19.1
sp. zn. II. ÚS 4066/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatelky Terezie Regnardové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 12. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "ústavní stížnost", z něhož však není zřejmé, proti čemu brojí a s jakou argumentací (má se týkat "celého soudního řízení pod č. j. 8 C 278/2015-TŽ").
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména není patrno, čeho se stěžovatelka v tomto řízení domáhá, neobsahuje ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelka není zastoupena advokátem (§30, §31 cit. zákona). K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo ani (případné) napadené rozhodnutí (§72 odst. 6 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovatelce dostalo opakovaně v mnoha řízeních. Na tyto výzvy však stěžovatelka nereagovala tak, že by vytčené vady odstranila, a proto musely být podané ústavní stížnosti odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné.
Rovněž v nyní posuzovaném návrhu stěžovatelka sice žádá o ustanovení právního zástupce pro toto řízení, nicméně v minulosti byla již mnohokrát poučena o okolnosti, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatelce ustanovit zástupce. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato další ústavní stížnost byla věcně projednatelná, tzn. např. nedoložila, že by vyslyšela dřívější výzvy zdejšího soudu a před podáním návrhu požádala o určení právního zástupce Českou advokátní komoru.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl, stejně jako učinil v případě stejné stěžovatelky již dříve např. usneseními sp. zn. I. ÚS 4295/18, I. ÚS 199/19, III. ÚS 4334/18, IV. ÚS 2226/19 nebo II. ÚS 2063/19.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj