ECLI:CZ:US:2020:2.US.407.20.1
sp. zn. II. ÚS 407/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 29 NSČR 140/2019-B-987, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 4 VSPH 1397/2019-B-961 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 8. 2019 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011-B-930, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na účinnou a rychlou soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, dne 7. 12. 2011 bylo se stěžovatelem jako dlužníkem zahájeno insolvenční řízení. Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2012 (které nabylo právní moci dne 13. 2. 2013) byl zjištěn úpadek stěžovatele a současně byl na jeho majetek prohlášen konkurs, který je řešen jako nepatrný. V rozhodnutí o úpadku byla insolvenční správkyní ustanovena společnost KOPPA, v. o. s. (dále jen "insolvenční správkyně").
3. V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "insolvenční soud") zamítl návrh stěžovatele, aby Vlastislav Vlček a Martin Pinta, ohlášení společníci insolvenční správkyně, byli zproštěni funkce. Zamítnutí návrhu odůvodnil insolvenční soud tím, že Vlastislav Vlček a Martin Pinta nejsou insolvenčními správci stěžovatele, nýbrž (jen) ohlášenými společníky insolvenční správkyně. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil. Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že Vlastislav Vlček a Martin Pinta postrádají pasivní žalobní legitimaci. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dlouhodobé jednání insolvenční správkyně odůvodňuje její odvolání. Veřejná obchodní společnost je oprávněna vykonávat funkci insolvenční správkyně pouze prostřednictvím svého ohlášeného společníka, jednání veřejné obchodní společnosti prostřednictvím neohlášeného společníka, Mgr. Velhartické, nemá účinky úkonu insolvenčního správce; mezi ohlášenými společníky insolvenční správkyně panují vážené rozpory. Podle informace Ministerstva spravedlnosti nebyla Mgr. Velhartická nikdy zapsána v seznamu insolvenčních správců. Jednání prostřednictvím neoprávněné osoby představuje dle stěžovatele zásadní porušení právních povinností. Z uvedeného důvodu nelze též podle stěžovatele přihlížet k sestavenému seznamu věřitelů, ani k výsledkům přezkumného jednání, což zpochybňuje volbu věřitelského orgánu a vznik konkurzní podstaty. Ve vztahu ke konkurzní podstatě stěžovatel brojí proti tomu, že nebylo vypořádáno společné jmění manželů a veškerý majetek manželů byl zapsán jako konkurzní podstata a následně nezákonně prodán ve veřejné dražbě. Zástupci insolvenční správkyně se vůči stěžovateli dopustili trestného jednání a manželka stěžovatele má v důsledku průběhu insolvenčního řízení vážné zdravotní problémy. Stěžovatel dále namítá, že mu byl opakovaně odepřen přístup k dovolacímu soudu a Nejvyšší soud nepřijal sjednocující stanovisko. V posuzované věci měl být stěžovatel poučen, že vedle ohlášených společníků musí též označit insolvenční správkyni; zamítnutí návrhu považuje stěžovatel za "slovíčkaření" a za příliš formalistický výklad procesních pravidel. Stěžovatel rovněž namítá, že mu měl být ustanoven advokát a že se soudy podílely na likvidaci stěžovatele. Slyšení insolvenčního správce v řízení o jeho odvolání je zapotřebí pouze, je-li sporný důvod pro odvolání z funkce.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení, napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud podotýká, že navzdory částečné nesrozumitelnosti odůvodnění ústavní stížnosti z ní bylo patrné, jaká rozhodnutí stěžovatel napadá a z jakých důvodů, Ústavní soud proto podrobil ústavnímu přezkumu v záhlaví citovaná rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vad jeho podání (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3513/19 ze dne 15. 11. 2019).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. V posuzované věci obecné soudy návrh stěžovatele na zahájení řízení o odvolání insolvenčního správce zamítly, neboť stěžovatelem v návrhu označené osoby nejsou insolvenčními správci stěžovatele a postrádají tak v řízení pasivní legitimaci. Své závěry obecné soudy řádně odůvodnily a Ústavní soud je neshledává neudržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Pokud jde o námitku, že stěžovatel měl být o nesprávném označení insolvenčního správce poučen, pak Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci se jednalo o opakovaný návrh, přičemž stěžovatel byl při předchozím zamítnutí návrhu řádně informován, že odvolat lze pouze insolvenční správkyni, nikoli její společníky. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelovo dovolání nesplnilo předpoklady přípustnosti, a muselo proto být odmítnuto.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu