ECLI:CZ:US:2020:2.US.4129.19.1
sp. zn. II. ÚS 4129/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MRB Sazovice, spol. s r. o., se sídlem U Dubu 691/48, Praha 4, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2018 č. j. 29 Af 37/2016-158 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. 2 Afs 260/2018-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozsudků obecných soudů, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se u krajského soudu domáhala přezkumu rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 2. 2016 č. j. 5100/16/5200-11432-707309 (dále jen "žalovaný"), kterým byla potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 28. 4. 2015 č. j. 952081/15/3301-51525-711132, č. j. 952605/15/3301-51525-711132 a č. j. 952964/15/3301-51525-711132, dodatečné platební výměry na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2009, 2010 a 2011. Tyto platební výměry byly vydány na základě daňové kontroly, v jejímž rámci správce daně zejména prověřoval deklarované vynaložení nákladů (téměř 14 milionů Kč) - provizí za zprostředkování prodejů odběratelům stěžovatelky od dodavatelů RENTA GARDEN s. r. o., Ing R. H. a Topgard real s. r. o. Správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala faktické přijetí a uskutečnění plnění prostřednictvím zprostředkovatelských služeb, jelikož jí nebylo poskytnuto plnění na základě smluv uzavřených s jednotlivými dodavateli na rozšíření odbytu jednotlivým odběratelům. Stěžovatelka proto podle závěrů Finančního úřadu pro Zlínský kraj a Odvolacího finančního ředitelství nesplnila zákonné podmínky pro uznání těchto nákladů jakožto nákladů daňových.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2016 č. j. 5100/16/5200-11432-707309. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný se vypořádal s uplatněnými důvody odvolání přehledně, přičemž jeho rozhodnutí není možné považovat za nepřezkoumatelné. Jako nepravdivé označil soud tvrzení stěžovatelky, podle které se žalovaný odmítl vypořádat s odvolacími námitkami pro jejich obsáhlost. Správní orgány se podle soudu též dostatečným způsobem zabývaly námitkou neslučitelnosti aplikace práva s přímo účinnými normami práva Evropské unie. V závěru napadeného rozsudku soud neopomněl uvést, že postup správce daně v rámci projednání zprávy o daňové kontrole, resp. v rámci postupu vedoucího k ukončení daňové kontroly, odpovídal daňovému řádu.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl poté, co se postupně vyjádřil ke všem uplatněným námitkám. Konstatoval, že krajský soud se námitkou podjatosti nezabýval, jelikož stěžovatelka ji v řízení ani neuplatnila; tu vznesla v jiném řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Af 32/2016. Dále uvedl, že ani rozhodnutí krajského soudu ani žalovaného není nepřezkoumatelné, jelikož se oba vypořádali jak s argumentací, tak i doplněním o rozsahu 920 stran textu. Obdobně neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, podle níž z protokolu o projednání zprávy o daňové kontrole nevyplývá, že by její zástupce odmítl podepsat či převzít zprávu o daňové kontrole. Nejvyšší správní soud naopak z obsahu spisu ověřil, že zástupce stěžovatelky opakovaně odmítal zprávu podepsat. Dále uzavřel, že důvodnou není námitka stěžovatelky, která je toho názoru, že správce daně nesprávně posuzoval otázky daně z přidané hodnoty až poté, kdy si vytvořil závěr o dani z příjmů, přičemž tomu mělo být naopak. S ohledem na rozsáhlost vypořádání námitek stěžovatelky Nejvyšším správním soudem Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (již opakovaně) brojí proti postupu obecných soudů, konkrétně způsobu, jakým se vypořádaly s jejími rozsáhlými námitkami stran odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, jejich nepřezkoumatelnost či neprovedení navrhovaných důkazů. Dále namítá, že soudy se v řízení nezabývaly námitkou neslučitelnosti aplikace práva přímo s účinnými normami EU; správce daně je podle ní povinen uvážit o námitkách neslučitelnosti s normami práva EU dříve, nežli přistoupí k projednávání zprávy, což se však nestalo. V tomto směru stěžovatelka vytýká obecným soudům nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"); velmi zmatečně však v témže textu ústavní stížnosti oponuje krajskému soudu i žalovanému, podle nichž žádala předložení předběžné otázky SDEU již v průběhu řízení před žalovaným. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že v průběhu řízení neúspěšně navrhovala přerušení řízení či podjatost soudce.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
8. Jak je již uvedeno výše, stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje téže argumenty, které uplatňovala již v řízení před obecnými soudy i žalovaným. Obdobně přitom argumentovala i v pravomocně skončeném řízení ve věci vedené u Krajského soudu pod sp. zn. 29 Af 32/2016 a Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Afs 273/2018. Nejvyšší správní soud se přitom v projednávané věci s námitkami stěžovatelky vypořádal způsobem, který nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do skutkových závěrů obecných soudů a nemůže suplovat roli obecných soudů v procesu dokazování. Jsou to primárně obecné soudy, které jsou povolány provádět důkazy a vyvozovat z nich příslušné skutkové závěry, které následně hodnotí po právní stránce. Jak Ústavní soud ověřil též ze spisového materiálu, nelze v tomto směru obecným soudům v nyní posuzovaném řízení upřít pečlivost při odůvodnění jejich postupu.
9. Stěžovatelka dále tvrdí, že krajský soud a posléze i Nejvyšší správní soud pochybily, jestliže uvedly, že byl podán návrh na předložení předběžné otázky SDEU. Současně však v ústavní stížnosti namítá, že "podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou správní orgány povinny zohlednit právo EU při svém rozhodování a soudy mají povinnost položit předběžnou otázku SDEU, vyvstane-li před nimi a není-li odpověď zřejmá. Právě o takový případ zde šlo." V tomto směru, i s ohledem na zcela protichůdná tvrzení stěžovatelky, Ústavní soud konstatuje, že k povinnosti soudu předložit předběžnou otázku SDEU se vyjádřil například v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3055/18 ze dne 29. 1. 2019. Dospěl přitom k závěru, že za svévoli se považuje takové jednání soudu, jestliže 1/ došlo k zásadnímu porušení povinnosti předložit předběžnou otázku (přičemž o zásadním porušení se dá mluvit v okamžiku, kdy rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu komunitárního práva, přesto se však neobrátil na SDEU), 2/ rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky SDEU, ale přesto nezahájil řízení o předběžné otázce, a 3/ neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku). K takovému pochybení však ze strany krajského soudu, jak již konstatoval v napadeném rozsudku i Nejvyšší správní soud, nedošlo.
10. Ústavní soud závěrem shrnuje, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje přepjatý formalismus, ale naopak konstatuje, že soudy ve věci postupovaly v souladu se zákonem. S přihlédnutím k uvedenému proto nelze než uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do jejich závěrů zasahovat. Vzhledem k těmto závěrům již z povahy věci nepřichází v úvahu položení předběžné otázky SDEU.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu