ECLI:CZ:US:2020:2.US.4138.19.1
sp. zn. II. ÚS 4138/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupené Mgr. Janem Kindlem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 1 Nt 2022/2019, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 8 To 432/2019, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byla dle svého mínění v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") vzata do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").
2. Stěžovatelka je stíhána pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") vzal stěžovatelku na základě nyní napadeného usnesení do vazby ze všech tří zákonných vazebních důvodů. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, o níž bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky, která tak byla i nadále ponechána ve vazbě.
3. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud se v napadeném rozhodnutí vyjádřil k vazebním důvodům velice obecně, nekonkrétně a ve své podstatě založil nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. V tomto ohledu jí částečně dal za pravdu i stížnostní městský soud, který však s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 7 Tvo 57/2001, podanou stížnost zamítl, a to s odůvodněním, že pokud stížnostní soud shledal přítomnost všech tří vazebních důvodů, nemohly být nedostatky rozhodnutí obvodního soudu důvodem pro zrušení rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do vazby, ale toliko pro doplnění odůvodnění. S tímto názorem se však stěžovatelka neztotožňuje.
4. Stěžovatelka tvrdí, že stěžejní vlastností jakéhokoliv soudního rozhodnutí je jeho přezkoumatelnost. Výroková část rozhodnutí je přezkoumatelná, pokud je zřejmé, jak k rozhodnutí rozhodující orgán dospěl. Pokud v nyní projednávaném případě městský soud sám dává stěžovatelce částečně za pravdu a uvádí, že rozhodnutí obvodního soudu je v některých pasážích nepřezkoumatelné, nabízí se otázka, jak se s touto nepřezkoumatelností městský soud vypořádal a jak dokázal i takové rozhodnutí nakonec přezkoumat a odůvodnění doplnit. Stěžovatelka se proto ohrazuje proti postupu, kdy jsou akty státní moci označeny za nepřezkoumatelné, ale současně jsou věcně přezkoumávány. Zvoleným postupem městského soudu byla zcela popřena zásada kontradiktornosti ovládající trestní řízení.
5. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena, a současně žádá, aby Ústavní soud věc v souladu s ustanovením §39 zákona o Ústavním soudu projednal jako naléhavou.
6. Ústavní soud uvádí, že princip kontradiktornosti, který je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, v sobě podle ustálené a bohaté judikatury Ústavního soudu nese právo účastníka řízení ovlivnit svými argumenty úvahu soudu, a to jak o celém předmětu řízení, tak i o jeho dílčích částech. Vyplývá z něj právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, přičemž účastníku řízení musí být dána možnost nejenom se s nimi seznámit, ale i se k nim vyjádřit [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)]. Současně je však možné připustit, že jakkoliv se principy spravedlivého procesu vč. principu kontradiktornosti uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, lze připustit, že záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší [viz. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281), zejména bod 12, kde je odkazována rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva].
7. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Toto ostatně stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti ani nezpochybňuje.
8. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
9. Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněné do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasahuje do jejích základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí o uvalení vazby na stěžovatelku opírala o zákonné důvody vymezené v ustanovení §67 a §68 tr. ř. Stejně tak nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatelka se ve vazbě nachází od 24. 9. 2019, což dále ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených ustanovením §72a tr. ř.
10. V nyní projednávaném případě a z napadeného usnesení obvodního a zejména městského soudu je patrné, že soudy dospěly k závěru nutnosti uvalení vazby na stěžovatelku hned na základě několika důvodů, které jsou náležitě objasněny právě v napadeném usnesení městského soudu.
11. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí s městským soudem a s jeho interpretací rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 7 Tvo 57/2001, je k tomu možné stručně uvést následující. Vzpomínané rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně dopadá na skutkově velice obdobnou situaci a Nejvyšší soud zde učinil několik pro nyní projednávanou věc podstatných závěrů. Tím stěžejním je ten, podle kterého v řízení o stížnosti nemohou vady odůvodnění usnesení o vzetí do vazby či o prodloužení vazby samy o sobě vést k jeho zrušení, je-li výrok takového rozhodnutí správný, přičemž podstatou tohoto soudního rozhodování byla námitka obžalovaného, že vazební důvody u něj byly pouze konstatovány bez bližšího odůvodnění. Navíc v tomto případě dokonce vady odůvodnění neodstranil ani stížností soud, přesto Nejvyšší soud uzavřel, že "jde jen o neúplnost odůvodnění napadeného usnesení, a nikoli o situaci, kdy by tu důvody vazby jako takové nebyly. Tyto důvody, které existují, pouze nebyly v odůvodnění napadeného usnesení odpovídajícím způsobem popsány a vysvětleny. Neúplnost odůvodnění neměla vliv na meritorní správnost výroku napadeného usnesení." K tomu dále připomněl, že "přezkumná pravomoc soudu druhého stupně v řízení o stížnosti proti usnesení spočívá podle §147 odst. 1 TrŘ v tom, že přezkoumává správnost výroku napadeného usnesení. Důvodem zrušení napadeného usnesení tudíž může být jen nesprávnost jeho výroku, a nikoli nedostatky v jeho odůvodnění. Tím se liší přezkumná pravomoc soudu druhého stupně v řízení o stížnosti proti usnesení od přezkumné pravomoci soudu druhého stupně v řízení o odvolání proti rozsudku." Z uvedeného je tedy více než patrné, že tyto závěry Nejvyššího soudu, které nejsou judikatorně překonané a které převzal i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 124/05), lze aplikovat i na nyní projednávanou věc a městský soud nepochybil, pokud tak učinil a napadené usnesení obvodního soudu nezrušil. S tímto postupem se Ústavní soud plně ztotožňuje a nelze mu čehokoliv vytknout.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují (díky konvalidaci nedostatečného odůvodnění usnesení obvodního soudu následným usnesením městského soudu) požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní relevance, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu