ECLI:CZ:US:2020:2.US.4168.19.1
sp. zn. II. ÚS 4168/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Bělehradská 3A, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 10. 2018, č.j. 9 C 67/2018-68, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2019, č.j. 18 Co 40/2019-102, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, č.j. 26 Cdo 3146/2019-126, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a SOS dětské vesničky, z.s., se sídlem Strakonická 98, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 10. 2018, č.j. 9 C 67/2018-68, uložil stěžovatelce a všem dalším osobám, které se s ní v nemovitosti zdržují, vyklidit v rozsudku blíže specifikovanou budovu a vyklizenou ji vedlejšímu účastníkovi (žalobci) předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č.j. 18 Co 40/2019-102, rozsudek okresního soudu ve výroku I., kterým byla uložena povinnost k vyklizení dalším osobám, které se v nemovitosti zdržují, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále rozsudek okresního soudu ve výroku I., kterým bylo rozhodováno o povinnosti stěžovatelky k vyklizení nemovitostí, a ve výroku II. změnil a uložil stěžovatelce předmětnou budovu vyklidit a vyklizenou ji vedlejšímu účastníkovi předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 10. 2019, č.j. 26 Cdo 3146/2019-126, dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není podle §237 o.s.ř. přípustné a podle §243c odst. 1 o.s.ř. je odmítl.
II.
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva zaručená čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
5. Rozsudky okresního i krajského soudu jsou podle stěžovatelky zcela nepřezkoumatelné, formalistické a nesplňují elementární nároky práva na soudní ochranu. Soudy dle ní postupovaly svévolným způsobem a na základě nesprávných skutkových zjištění dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení. Stěžovatelka v řízení namítala, že mělo dojít k užití korektivu dobrých mravů a k zamítnutí žaloby. Přestože vznesla námitku rozporu výkonu vlastnického práva vedlejšího účastníka s dobrými mravy, soudy se touto námitkou nikterak blíže nezabývaly. Nezabývaly se ani tím, že vedlejší účastník zamezil tomu, aby stěžovatelce byly do pěstounské péče svěřeny další děti, a vytvořil tak situaci, kdy proti vůli stěžovatelky došlo ze zákona k ukončení smlouvy, která by za normálních okolností byla prolongována či byla uzavřena znovu. Soudy podle názoru stěžovatelky neposoudily ani okolnosti na straně vedlejšího účastníka, který by ponecháním stěžovatelky v nemovitosti nebo podepsáním nové dohody a započetím nového pěstounství nijak neutrpěl. Stěžovatelka nesouhlasí také s tím, že soudy neprovedly její účastnický výslech.
III.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
8. Z rozsudku okresního soudu je patrné, že vedlejší účastník jako vlastník domu uzavřel dne 15. 3. 2001 se stěžovatelkou Dohodu o právech a povinnostech při výkonu pěstounské péče v SOS dětské vesničce (dále jen "Dohoda"), na jejímž základě jí přenechal do užívání rodinný dům, a to na dobu neurčitou pro potřeby výkonu pěstounské péče. Dle okresního soudu platnost této Dohody podle Čl. II bodu 5. části první novely provedené zákonem č. 401/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, skončila dnem ukončení pěstounské péče u posledního dítěte, které bylo stěžovatelce svěřeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pěstounská péče tudíž podle §970 občanského zákoníku zanikla dne 8. 2. 2016, kdy nabylo zletilosti poslední dítě svěřené stěžovatelce do pěstounské péče. Okresní soud uzavřel, že vedlejší účastník je tak oprávněn domáhat se jako vlastník domu v souladu s §1040 odst. 1 občanského zákoníku ochrany svého vlastnického práva, do něhož stěžovatelka užíváním domu bez právního důvodu neoprávněně zasahuje. Žalobě na vyklizení nemovité věci proto vyhověl. Poukázal na to, že stěžovatelka přinejmenším od roku 2013 věděla o novele zákona a věděla také, kdy nejmladší z dětí svěřených do její pěstounské péče nabyde zletilosti. Vedlejším účastníkem jí navíc byla poskytnuta lhůta pro vyklizení domu až do 15. 7. 2016, stěžovatelka tak však neučinila a užívala jej i v roce 2018, přestože měla téměř šest let na to, aby otázku bydlení vyřešila. Ke splnění povinnosti dům vyklidit a vyklizený jej předat stanovil okresní soud stěžovatelce dle §160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. běžnou patnáctidenní lhůtu, neboť usoudil, že vzhledem k délce období, po které dům bez právního důvodu užívá (téměř tři roky), nebylo stanovení delší lhůty namístě. Namítala-li stěžovatelka, že vedlejší účastník způsobil, že jí nebyly svěřeny do pěstounské péče žádné další děti, čímž skončení Dohody zavinil, vyložil okresní soud, že ze znění citované novely je zřejmé, že (hypotetická) pěstounská péče o děti svěřené do pěstounské péče žalované po nabytí účinnosti novely zákona, by se již neřídila Dohodou, ale bylo by nutno uzavřít dohodu zcela novou, případně by Dohoda musela být změněna na nový typ dohody předpokládaný novelou zákona. Nadto, pokud vedlejší účastník v roce 2010 nesouhlasil s tím, aby byla stěžovatelka i nadále zařazena do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny, nemohl dle okresního soudu předvídat, že v roce 2012 bude tato novela přijata a Dohoda v důsledku toho v roce 2016 pozbyde platnosti.
9. Dle krajského soudu provedl okresní soud důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci, ze kterého následně dovodil právní závěry, se kterými se v základu ztotožnil i krajský soud (včetně toho, že postup vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy). Krajský soud však zohlednil, že stěžovatelka v rodinném domě přebývá se dvěma zletilými nesvéprávnými chlapci, o které pečuje. Za odpovídající lhůtu k vyklizení nemovitosti proto považoval lhůtu šesti měsíců od právní moci rozsudku. V této části proto rozsudek okresního soudu změnil. V části, kterou byla uložena povinnost k vyklizení dalším osobám, které se v nemovitosti zdržují, krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, neboť vedlejší účastník vzal v tomto rozsahu žalobu zpět, s čímž stěžovatelka souhlasila.
10. Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním zpochybněnou otázku, zda ze strany vedlejšího účastníka jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, vyřešil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odkázal na závěr stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, dle kterého skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona. Dle Nejvyššího soudu se krajský soud otázkou aplikace korektivu dobrých mravů zabýval, vzal přitom v úvahu i okolnosti zdůrazňované stěžovatelkou (její sociální poměry, péči o dva již zletilé nesvéprávné chlapce) a zohlednil je při určení lhůty k vyklizení nemovitosti. Současně Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že užívání nemovitosti ve vlastnictví vedlejšího účastníka je vázáno na trvání pěstounské péče a že pěstounská péče u nejmladšího z dětí, které jí bylo svěřeno, zanikne dne 8. 2. 2016, přičemž nemohla spoléhat na to, že s ní bude uzavřena nová dohoda o výkonu pěstounské péče. Důvody, pro které jí nebyly svěřeny do pěstounské péče další děti, i kdyby byly zjištěny, ani okolnost, že si dosud nezajistila jiné bydlení, nelze dle Nejvyššího soudu klást k tíži vedlejšího účastníka (užíváním jeho nemovitosti bez právního důvodu). Také úvahu krajského soudu o prodloužení lhůty k vyklizení nemovitosti Nejvyšší soud považoval za odpovídající zjištěným skutečnostem. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
V.
11. Nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, které by byly důvodem k zásahu do nezávislého soudního rozhodování, Ústavní soud v tomto případě neshledal. Pakliže obecné soudy s přihlédnutím ke specifikům daného případu dospěly k náležitě odůvodněnému závěru o povinnosti stěžovatelky danou nemovitost vyklidit, k čemuž jí také poskytly dostatečnou lhůtu, Ústavní soud v takovém posouzení porušení základních práv stěžovatelky nespatřuje.
12. Pokud jde o účastnický výslech stěžovatelky, který měl být dle jejího tvrzení zaměřen na prokázání skutečnosti, že byla připravena převzít do pěstounské péče další nezletilé a jen z důvodu jednání vedlejšího účastníka k tomu nedošlo, okresní soud jej zamítl se zdůvodněním, že tato skutečnost nemá žádný vliv na posouzení řešené právní otázky, zda je stěžovatelka povinna vyklidit dům ve vlastnictví vedlejšího účastníka. K tomu lze uvést, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů a obecné soudy tak samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní. Nejsou přitom povinny všechny navrhované důkazy provádět, ale mají vytvořen prostor pro individuální posouzení toho, zda provedení dalších důkazů je či není potřebné pro zjištění skutkového stavu. Důkazní návrh stěžovatelky nebyl ignorován, ale s adekvátním zdůvodněním zamítnut a k pochybení, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tak v tomto směru nedošlo.
13. Není také pravdou, že by se obecné soudy argumentací stěžovatelky dostatečně nezabývaly. Již z naznačené rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že se věnovaly jak otázce namítaného rozporu s dobrými mravy, tak tvrzením, že to byl vedlejší účastník, který nynější situaci stěžovatelky zavinil. Uvedly také zcela přiléhavé důvody, proč těmto námitkám nelze přisvědčit. Lze shrnout, že obecné soudy na základě řádně provedeného dokazování zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu