ECLI:CZ:US:2020:2.US.418.20.1
sp. zn. II. ÚS 418/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Heleny Jandové a 2) Jakuba Jandy, obou zastoupených JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2017 č. j. 76 ICm 3326/2016-118, KSLB 76 INS 22654/2011, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019 č. j. 102 VSPH 118/2017-407 s usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 29 ICdo 118/2019-417, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že ústavní stížnost stěžovatelů směřuje proti rozhodnutí obecných soudů o žalobě na vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka JUDr. Ing. Jaroslavy Jandy, LL.M., Ph.D. Krajský soud shora označeným usnesením řízení o žalobě stěžovatelů zastavil poté, co stěžovatelé, přes výzvu soudu, neuhradili soudní poplatek.
3. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jiným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2017 rozhodnuto o návrhu stěžovatelů na osvobození od soudního poplatku; žádosti nebylo vyhověno a rozhodnutí bylo potvrzeno též odvolacím soudem (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2017 č. j. 103 VSPH 774/2017-173). Dále uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže stěžovatele k zaplacení soudního poplatku vyzval a po uplynutí lhůty řízení zastavil. Stěžovatelé nadto podle zjištění soudu soudní poplatek neuhradili dodatečně, tj. v době do rozhodnutí o odvolání.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Předně zdůraznil, že dané rozhodnutí se netýká posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Poté pouze doplnil, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce postupu soudů při neuhrazení soudních poplatků a dovolání stěžovatelů proto nelze považovat za důvodné.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti provádí rekapitulaci insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi JUDr. Ing. Jaroslavu Jandovi, LL.M., Ph.D. a zpochybňují postup insolvenční soudkyně při soupisu majetku do konkurzní podstaty. Jejich jediná ústavněprávní argumentace spočívá v tvrzeném porušení základního práva na spravedlivý proces a námitce, že odvolací soud při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně "provedl výklad zákona, který je v rozporu s požadavky ústavního pořádku na jeho rozhodovací činnosti. Odvolací soud rozhodoval (pozn. podle stěžovatelů) formalisticky, stejně jako soud odvolací."
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že předmětná ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Jestliže stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatňují námitky proti postupu insolvenčního soudu v insolvenčním řízení, není možné se jimi v rámci nyní posuzované věci zabývat. Z týchž důvodů Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí soudu o (ne)naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Mimo to Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů.
9. Z pohledu Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy v rámci svého postupu v této konkrétní posuzované věci, tedy při rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, dopustily jakéhokoliv pochybení. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily - s ohledem na jejich povahu - dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelů spočívající v jejich nesouhlasu s postupem insolvenčního soudu v insolvenčním řízení, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu