ECLI:CZ:US:2020:2.US.550.20.1
sp. zn. II. ÚS 550/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Valdemar Meca, právně zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 338/2018-653 ze dne 17. 10. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Cm 31/2010-621 ze dne 19. 7. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 19. 12. 2019 mu byl doručen rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 338/2018-653 ze dne 17. 10. 2019, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Cm 31/2010-621 ze dne 19. 7. 2018 ve věci zaplacení částky 113 410 Kč s příslušenstvím. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je podle stěžovatele podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posledním procesním prostředkem, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva, a ústavní stížnost je podávána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, tj. odvolání podaného stěžovatelem k Vrchnímu soudu v Praze.
3. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
4. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Z poučení o opravných prostředcích uvedeného v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že proti němu lze podat dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, zda dovolání ve věci podal a lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Podle vlastního zjištění Ústavního soudu však ve věci dovolání podáno bylo, a to dne 19. 2. 2020, a dovolací řízení ve věci nebylo dosud ukončeno.
6. Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Podal-li stěžovatel ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jeho náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, a to s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
7. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv. V případě, že by návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu nevyhověl Nejvyšší soud, bude mít stěžovatel i nadále otevřenu cestu k podání ústavní stížnosti. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/06, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz.
8. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
9. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj