ECLI:CZ:US:2020:2.US.598.20.1
sp. zn. II. ÚS 598/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr.Václavem Hebkým, advokátem, se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v přidělení jiného než zákonného soudce ve věci vedené pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016 u Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce, zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž protestoval proti údajnému neprojednání jeho odvolání ze dne 24. 1. 2017, podaného elektronicky k soudu a následně doplněného dne 27. 1. 2017 na podatelně nadřízeného odvolacího Vrchního soudu v Praze, do vyhlášení konkurzu ke dni 22. 12. 2016, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016.
2. Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem o Ústavním soudu. Přitom zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákona jinak.
3. Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak oprávněn k přezkumu toliko pravomocných rozhodnutí a zásahů orgánu veřejné moci, a to ve chvíli, kdy ochranu ústavně garantovaných základních práv nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní, byť proti nim není formálně přípustný opravný prostředek; jinak Ústavní soud ústavní stížnost zásadně odmítne jako nepřípustnou. V daném případě je zřejmé, že řízení ve věci stěžovatele doposud neskončilo a jeho námitky tak mohou být argumentem i v dalších fázích soudního řízení. Ústavní soud může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno.
4. Stěžovatel se nicméně dovolává aplikace §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - coby výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně, srov. již např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996. K aplikaci tohoto ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost, případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům, nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu. Stěžovatelův případ ovšem nepředstavuje ani jednu z právě zmíněných situací, kdy lze o aplikaci výjimky z principu subsidiarity ústavní stížnosti uvažovat. Ani námitka, že prý došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce nebo jeho odvolání nebylo údajně řádně projednáno, nemůže ospravedlnit výjimečnou ingerenci Ústavního soudu do probíhajícího, neskončeného řízení a prolomení principu subsidiarity.
5. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj