ECLI:CZ:US:2020:2.US.749.20.1
sp. zn. II. ÚS 749/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Rudolfem Coganem, advokátem se sídlem Pražská 617, Nová Paka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 3 Tdo 1175/2019-479, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019 č. j. 11 To 42/2019-435 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 11. 2018 sp. zn. 2 T 24/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu dle čl. 40 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 2 T 24/2018 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že zapůjčil k parašutistickému seskoku padákový komplet, který předtím sám zabalil, a osoba, jíž byl komplet zapůjčen, poté po absolvování předepsané ústrojové kontroly provedla výskok z letadla do polohy proti směru letu stroje, během nestabilního volného pádu se jí však nepodařilo z nezjištěných příčin otevřít hlavní ani záložní padák a volným pádem dopadla na plochu letiště, čímž utrpěla zranění, jimž na místě podlehla, přičemž následně bylo zjištěno, že významný vliv na smrtelnou nehodu mělo selhání zabezpečovacího zařízení VIGIL, v němž v rozporu s bulletinem výrobce ze dne 05. 06. 2008, nebylo vyměněno sekací zařízení cutter Typ 1 za cutter Typ 3, za což nese podle článku 2.1.15.1 Předpisu pro provádění seskoků padákem v České republice, V-PARA-1, č. j. 1207-12-301 ze dne 19. 12. 2012, účinného od 1. 1. 2013, odpovědnost balič záložních a záchranných padáků, tedy stěžovatel, který o povinnosti výměny sekacího zařízení nevěděl, ačkoli o ní vědět měl a mohl. Soud upustil od potrestání stěžovatele a poškozeného odkázal na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného co do výroku o upuštění od potrestání. Odvolání podal rovněž stěžovatel, a to do všech výroků napadeného rozsudku. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 11 To 42/2019 tak, že zrušil výrok nalézacího soudu o náhradě škody. Odvolání státního zástupce pak zamítnul.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mladé Boleslavi, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, a proto Nejvyšší soud odmítl námitky stěžovatele, že hodnocení důkazů bylo tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch. Námitku neprovedení znaleckého posudku zpracovaného obhajobou shledal Nejvyšší soud jako nepřípadnou, neboť skutkový stav byl přesvědčivě zjištěn již provedenými důkazy a odvolací soud podrobněji vysvětlil v bodě 8. svého rozhodnutí, proč nebylo nutné jej provést. Nad to stěžovatelem navržený znalec F. T. byl v dané věci vyslýchán jako svědek a byl přítomen celému ději jakožto výsadkový průvodce poškozené, což jsou samo o sobě skutečnosti, pro které nelze jeho posudek považovat za objektivní a nestranný. Posudek soudního znalce PaeDr. Bc. Jiřího Blaška nevzbuzoval žádné pochybnosti o jeho správnosti či úplnosti, právě naopak byl zpracován nadmíru podrobně, popisujíce veškeré aspekty předmětného případu a nebylo tak důvodu provádět znalecký posudek další. Nejvyšší soud uzavřel, že bylo povinností stěžovatele jakožto baliče padáků dodržovat všechna technická nařízení, a to včetně manuálů a servisních bulletinů vydaných výrobcem nebo Úřadem pro civilní letectví. Příslušným předpisem je uložena povinnost průběžného samovzdělávání stran zařízení a padáků, s kterými v rámci své činnosti balič padáků přijde do styku, tak aby byla zajištěna co největší bezpečnost a mohlo být pružně reagováno na případné výrobní nedostatky používaných zařízení. Ani namítaná skutečnost, že mu nebyl daný bulletin zaslán, nebo že byl v angličtině, jej nezbavuje této povinnosti, pro jeho postavení je potřebná jistá proaktivita při seznamování se s aktuálními postupy a poznatky. Stěžovateli dle Nejvyššího soudu nemohla bránit ani skutečnost, že předmětný bulletin byl v angličtině, neboť se stačilo obrátit na výrobce s požadavkem na opatření českého překladu, ke kterému je podle zákona povinen, jak ostatně uvedl i nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Závěr nalézacího i odvolacího soudu, že stěžovatel měl povinnost se s příslušným bulletinem seznámit a podle něj vyměnit sekací zařízení cutter typu 1 za cutter typu 3, přičemž tuto nevýměnu je nutno považovat za porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení, je podle Nejvyššího soudu vzhledem k popsaným skutkovým okolnostem zcela namístě a Nejvyšší soud se s tímto ztotožňuje. V případě, že stěžovatel zanedbával svou odbornou přípravu, musel být srozuměn s následkem možnosti vzniku smrtelného nebezpečí pro uživatele jím spravovaných padáků, neboť nedostatečná funkčnost či přímo nefunkčnost součástek padákových kompletů jednoznačně vede s vysokou mírou pravděpodobnosti ke smrtelnému následku. Nelze se spoléhat mechanicky na uvedené datum záruky, neboť jsou průběžně vydávány bulletiny výrobců reagující na nově zjištěné konstrukční vady s návrhem opatření, jak nově zjištěné příčiny možného nebezpečí pro uživatele eliminovat, čehož si musel být stěžovatel vědom jednak vzhledem ke svému postavení baliče padáků, ale i dlouholetými zkušenostmi s parašutismem, a přitom bez přiměřeného důvodu spoléhal, že jeho zanedbávání přípravy, a tím pádem i adekvátní údržby negativní následky mít nebude. Za situace nastalé v tomto případě, kdy při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin (jednání stěžovatele a poškozené), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku uvedeného v ustanovení §143 odst. 1 trestního zákoníku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek. Hlavní příčinou úmrtí poškozené byla skutečnost, že neotevřela padák hlavní ani padák záložní, ostatně o tom nebylo v rámci celého řízení ani sporu. Pokud by se tak stalo, nebylo by třeba zabezpečovacího zařízení, které se má otevřít až v případě, že není v příslušné výšce otevřen hlavní ani záložní padák parašutistou. Na této příčině bezpochyby nese vinu jak poškozená sama, tak její instruktor, resp. nedostatečný výcvik poškozené. K tomuto závěru ostatně došel jak znalec, tak oba soudy (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu a str. 4-5 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejednalo se ale o příčinu výlučnou, neboť k úmrtí poškozené spolupůsobilo více příčin vzájemně provázaných, mezi něž patří i nedbalost stěžovatele.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zabezpečovací zařízení VIGIL mělo být vyměněno jen při umístění nad padákem, při umístění pod padákem mohlo být používáno až do roku 2024. Stěžovatel dále uvádí, že výměna byla bulletinem z roku 2008 nařízena kvůli ochranným plastovým kroužkům na tomtéž přístroji a ty poškozeny nebyly a selhání nezpůsobily. Způsobila to konstrukční vada přístroje, která v něm byla od začátku tj. od okamžiku, kdy tento přístroj VIGIL opustil továrnu. S touto argumentací se podle stěžovatele soudy nevypořádaly a ani nesdělily, v čem obhajoba nemá pravdu.
5. Podle stěžovatele je základní problém nepřítomnost příčinné souvislosti. Podmínkou vzniku odpovědnosti je nejen protiprávní jednání a škodlivý následek, ale musí být prokázáno, že škodlivý následek je skutečně následkem daného protiprávního jednání, neboli že mezi jednáním a následkem je příčinná souvislost. Soudy se při svém rozhodování opíraly o závěry znalce, které stěžovatel označuje jako velmi obecná, nesprávná a nepodložená.
6. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud zamítl provedení důkazu: oponujícího znaleckého posudku od obhajoby, který vyvrací nepodložená tvrzení znalce žaloby. Tímto odmítnutím byla podle stěžovatele porušena rovnost stran řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle stěžovatele jsou závěry soudů zpracovány pečlivě, avšak vyplývá z nich, že nerozumí odborné problematice.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva a s procesními postupy obecných soudů. Ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.
11. Stěžovatel sám potvrzuje, že soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily, vysvětlily stěžovateli i důvod, proč rozhodly v jeho neprospěch, jak plyne z výše uvedené rekapitulace rozhodnutí zejména Nejvyššího soudu. Rovněž neprovedení důkazu posudkem znalce, který byl na věci osobně zainteresován jako svědek a jeden z aktérů příslušného děje, soudy řádně odůvodnily. Nelze tedy dospět k závěru, že by snad soudy svým postupem, který stěžovatel zpochybňuje, zasáhly do základních práv stěžovatele.
12. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu