ECLI:CZ:US:2020:2.US.751.20.1
sp. zn. II. ÚS 751/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Půlpána, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2019 č. j. 26 Cdo 3656/2019-495, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č. j. 25 Co 455/2017-429 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. května 2017 č. j. 4 C 258/2008-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Ve věci se jednalo o platby za nájem nemovitostí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. května 2017 č.j. 4 C 258/2008-367 bylo uloženo stěžovateli jakožto žalovanému zaplatit vedlejší účastnici řízení, České republice, za kterou jednal Státní pozemkový úřad, částku ve výši 71 365 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části nároku vedlejší účastnice na zaplacení částky 3 936 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a výrokem III. pak byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č.j. 25 Co 455/2017-429 byl výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 změněn tak, že žaloba byla zamítnuta co do částky 9 687 Kč a úroků z prodlení tam uvedených, ve zbývající části byl rozsudek potvrzen (výrok I.) Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen co do částky 3 936 Kč a řízení bylo zastaveno, ke zrušení rozsudku došlo též ohledně náhrady nákladů řízení (výroky II. a III.) Rozsudek Městského soudu v Praze byl napaden ze strany stěžovatele dovoláním, to však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2019 č.j. 26 Cdo 3656/2019-495.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že po celou dobu řízení tvrdil a prokazoval, že vedlejší účastnice nebyla aktivně legitimována k podání žaloby, jelikož nájemní smlouvy, z nichž vyplýval nárok vedlejšího účastníka na nájemné, tedy smlouvy č. 5 N 01/37 a č. 24 N 03/37, byly neplatné a stále tak platily původní smlouvy uzavřené s předchůdcem vedlejší účastnice. Soud prvního stupně na tyto námitky prý vůbec nereagoval, pouze na straně 8 rozsudku uvedl, že správa předmětných nemovitostí je dále prokázána i listinným důkazem - výpisem z Katastru nemovitostí, v němž ve vztahu ke spravovaným nemovitostem je jednoznačně uvedeno: vlastník Česká republika - správce Pozemkový fond Praha 1, Těšnov 17. Městský soud v Praze pak v odůvodnění rozhodnutí k otázce věcné legitimace vedlejšího účastníka uvedl, že pokud jde o obranu stěžovatele, že platby za užívání předmětných nemovitostí po 31. 1. 2006 deponoval u své advokátky, tak s ohledem na to, že předmětem tohoto řízení jsou jen platby za užívání do 31. 1. 2006, tato obrana není důvodná, neboť se vůbec netýká předmětu tohoto řízení. Podle stěžovatele nebyly k otázce aktivní legitimace vedlejší účastnice provedeny důkazy, které jím byly navrhovány. Tvrzení stěžovatele totiž směřovala k tomu, že nájemní smlouvy byly neplatné, jelikož osobou, oprávněnou tyto smlouvy uzavřít, byl jen státní podnik Šlechtění a rozmnožování drůbeže, kterému též podle názoru stěžovatele příslušelo nájemné dle předchozích smluvních vztahů. Tento podnik byl i aktivně legitimován k podání žaloby. Nebyl též proveden důkaz protokolem o likvidaci státního podniku Šlechtění a rozmnožování drůbeže, jehož vyžádání soudem bylo rovněž navrhováno stěžovatelem. Stěžovateli se nepodařilo ve spise dohledat důkaz o tom, že tento protokol navrhoval k důkazu, nicméně syn stěžovatele Vojtěch Paleček (účastnil se jednání jakožto veřejnost) i původní právní zástupce stěžovatele si pamatují na skutečnost, že stěžovatel navrhoval protokol o likvidaci vyžádat a soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 toto odmítl.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Napadená rozhodnutí jsou v daném případě dostatečně odůvodněná a soudy včetně Nejvyššího soudu se všemi námitkami stěžovatele věci přiléhajícím způsobem zabývaly.
4. Z provedeného dokazování vyplynulo, že vlastníkem pronajatých nemovitostí byl stát a byla to oprávněná organizační složka státu, kdo umožnil žalovanému užívání, a proto byla též oprávněna žalovat o zaplacení nájemného. Odvolací soud dodal, že i kdyby se prokázalo vágní tvrzení stěžovatele o tom, že po nějakou dobu v roce 2006 byly nemovitosti neoprávněně zapsány do konkurzní podstaty (přičemž stěžovatel do této podstaty dle svého tvrzení nic neplnil, neboť peníze údajně skládal do úschovy své zástupkyně), tak by mu soud nemohl přiznat ochranu. Lze souhlasit s Nejvyšším soudem, jenž uzavřel, že dovolání stěžovatele je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů, které způsobilý dovolací důvod nezakládají. Nejvyšší soud přitom navíc konstatoval, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily.
5. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu je lze proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se jen velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu