ECLI:CZ:US:2020:2.US.753.20.1
sp. zn. II. ÚS 753/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. et PhDr. Martiny Roučkové, právně zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem Daliborova 10, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 27/2018-256, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017 č. j. 69 Co 58/2017-215 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2016 č. j. 22 C 306/2014-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejím právem na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, dále s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a řadou jiných ústavních principů, hodnot a práv.
2. Jelikož je průběh řízení před obecnými soudy a obsah napadených rozhodnutí účastníkům znám, není dle Ústavního soudu nezbytné jej podrobně rekapitulovat. Pro účely posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti postačuje stručně shrnout, že řízení před obecnými soudy, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo zahájeno na základě stěžovatelčiny žaloby o náhradu škody a nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Stěžovatelka se v tomto řízení domáhala několika odlišných nároků na náhradu materiální a imateriální újmy, která jí měla vzniknout v důsledku rozličných pochybení státních orgánů. Žaloba byla podána proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti" nebo "první žalovaná") a České republice - Ministerstvu financí (dále jen "Ministerstvo financí" nebo "druhá žalovaná").
3. O žalobě rozhodl obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 40 250 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení 140 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), řízení v části požadující zaplacení částky 89 250 Kč zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby (výrok III.), žalobu na konstatování, že porušením práva Evropské unie ze strany státních orgánů došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivou odměnu za práci a práva vlastnit majetek, zamítl (výrok IV.), žalobu na zaplacení korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok V.), žalobu na konstatování, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zásahu do stěžovatelčiných základních práv ze strany Ústavního soudu, zamítl (výrok VI.), žalobu na zaplacení náhrady škody ve výši 21 960 Kč a nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč zamítl (výrok VII.), žalobu na konstatování, že v důsledku nepřiměřené délky řízení a průtahů ve shora specifikovaných řízeních před obvodním soudem došlo k porušení základních práv stěžovatelky, zamítl (výrok VIII.), žalobu na zaplacení částky 56 144 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok IX.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit Ministerstvu spravedlnosti částku 900 Kč a Ministerstvu financí částku 900 Kč (výrok X.). Toto rozhodnutí odůvodnil obvodní soud mj. tím, že náhradu škody ve výši korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR nebylo možno stěžovatelce přiznat, neboť mezi vzniklou škodou a tvrzeným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem neexistuje příčinná souvislost. Stěžovatelka totiž v příslušném řízení před obecnými soudy vzala žalobu v tomto rozsahu zpět a rozhodla se, že se raději bude domáhat této částky v řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu. Ve vztahu k části žaloby, jež se vztahuje k rozhodovací činnosti Ústavního soudu, se dle obvodního soudu stěžovatelka ve skutečnosti domáhá přezkumu rozhodnutí tohoto soudu, což nelze akceptovat. Ve vztahu k části žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a průtahy, uvedl, že ji považuje za důvodnou, pročež stěžovatelce přiznal z obou řízení celkovou částku 129 500 Kč. Jelikož bylo žalovanou dobrovolně plněno ve výši 89 250 Kč, zbývalo zaplatit částku 40 250 Kč. Část žaloby směřující do náhrady nákladů řízení vzniklých při předběžném projednání věci shledal obvodní soud nedůvodnou, neboť možnost přiznání těchto nákladů vylučuje přímo zákon.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí obvodního soudu - vyjma výroků I. a III. - odvolání, o němž městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek prvostupňového soudu v zamítavých meritorních výrocích IV., V., VI., VII., IX. a v nákladovém výroku X. v části vztahující se k Ministerstvu financí potvrdil (výrok I.), v zamítavém meritorním výroku VIII. změnil tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení došlo k porušení základních práv stěžovatelky (výrok II.), v napadeném zamítavém výroku II. a v nákladovém výroku X. v části vztahující se k Ministerstvu spravedlnosti rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit Ministerstvu financí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok IV.). V odůvodnění se městský soud ztotožnil s převážnou částí rozsudku obvodního soudu, pročež jej v tomto rozsahu potvrdil. Ve vztahu k výroku VIII. rozsudku obvodního soudu vyslovil přesvědčení, že nic nebrání tomu, aby bylo konstatováno porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky řízení. Dospěl proto k závěru, že kromě zadostiučinění ve formě náhrady materiální a imateriální újmy v penězích (viz odvoláním nenapadený výrok I. rozsudku obvodního soudu) má být stěžovatelce přiznáno také zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Rozhodnutí prvostupňového soudu proto v příslušném rozsahu změnil. Nakonec ve vztahu k výroku II. rozsudku obvodního soudu dospěl k závěru, že řízení před tímto soudem trpělo vadou, u níž nelze vyloučit, že mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně konstatoval, že stěžovatelka požadovala u dvou samostatných soudních řízení náhradu imateriální újmy za nepřiměřenou délku řízení, avšak v žalobě nespecifikovala, jakou výši náhrady ve vztahu ke kterému řízení požaduje. Dokonce ani prvostupňový soud jí nevedl k odstranění této vady. Městský soud proto v příslušném rozsahu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
5. O dovolání stěžovatelky (do výroků I., II. a IV. rozsudku městského soudu) a Ministerstva spravedlnosti (do výroku II. rozsudku městského soudu) rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.), k dovolání Ministerstva spravedlnosti zrušil výrok II. rozsudku městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelkou uplatněných námitek není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, pročež jej odmítl. Naopak ve vztahu k dovolání podanému Ministerstvem spravedlnosti konstatoval, že jej považuje za důvodné, neboť městský soud se ve výroku II. svého rozsudku odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž zákon o odpovědnosti za škodu neumožňuje současné přiznání peněžité formy zadostiučinění a zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí. Peněžitá forma zadostiučinění totiž konzumuje požadavek na samostatné konstatování porušení práva. Navíc rozhodnutí městského soudu je v příslušném rozsahu nekonzistentní, neboť ten na jedné straně zrušil pro nesprávnost část výroků rozsudku prvostupňového soudu, jež se vázaly k jednomu z nároků stěžovatelky, a na druhé straně jinou část výroků, vážících se k témuž nároku, ponechal nezměněnou.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti úvodem rekapituluje průběh předchozích soudních řízení, řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a události, které ji vedly k jejich zahájení. V návaznosti na to namítá porušení celé řady svých základních práv. Především uvádí, že zaplacení částky 46 933 Kč stěžovatelce, k němuž přistoupila první žalovaná v lednu 2017, považuje v kontextu nyní posuzované věci za (konkludentní) "uznání celého žalobkyní vůči žalované č. 1 uplatněného nároku z titulu odpovědnosti státu za škodu porušením práva EU ve výši korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR s příslušenstvím", což měly obecné soudy v napadených rozhodnutích zohlednit. Na to navazuje argumentace stěžovatelky, že v její věci obecné soudy porušily zákaz diskriminace a zásadu stejné odměny za stejnou práci, jenž plyne z primárního práva Evropské unie a judikatury Soudního dvora Evropské unie. Následně uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s (nespecifikovanými - pozn.) kogentními normami a základními zásadami pracovněprávních vztahů. Odchylují se tedy od judikatury Ústavního soudu, z níž plyne, že zaměstnanci jakožto slabší straně má být v pracovněprávních sporech poskytnuta zvláštní ochrana [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485)], neboť jde o projev ochranné funkce pracovního práva. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí prvostupňového soudu je nepřezkoumatelné a je založeno na (pozn. - nespecifikovaných) vadných skutkových zjištěních. Jelikož z tohoto rozhodnutí následně vycházel i odvolací a dovolací soud, jsou i jejich rozhodnutí zatížena nepřezkoumatelností. Následně stěžovatelka uvádí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nepřijaly tzv. eurokonformní výklad vnitrostátních norem pracovního práva upravujících odměňování za stejnou práci, čímž porušily její právo vlastnit majetek, právo na zákonného soudce a princip legitimního očekávání a právní jistoty. Nakonec označuje napadená rozhodnutí za svévolná, jsoucí v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, nerespektující vnitrostátní kogentní normy pracovního a občanského práva, stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a porušující princip akcesorické i neakcesorické rovnosti.
7. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas zčásti oprávněnou stěžovatelkou (v podrobnostech viz níže), jež je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána ústavní stížnosti napadená rozhodnutí. Stěžovatelka zčásti vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (v podrobnostech viz níže) a její ústavní stížnost je zčásti přípustná (v podrobnostech viz níže).
8. S odkazem na znění jednotlivých výroků obecných soudů (viz výše, body 3 až 5) Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti výroku I. rozsudku obvodního soudu, neboť uvedený výrok šel k jejímu prospěchu. Stěžovatelčina základní práva proto nemohla být tímto výrokem z podstaty věci porušena, jak vyžaduje §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto nutné v tomto rozsahu odmítnout dle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pouze pro doplnění lze podotknout, že proti uvedenému výroku nebyly stěžovatelkou podány žádné opravné prostředky.
9. Ve vztahu k výroku II. a výroku X. (v části týkající se Ministerstva spravedlnosti) rozsudku obvodního soudu a na ně navazujícího výroku III. rozsudku městského soudu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná. Městský soud totiž v tomto rozsahu zrušil rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, tj. na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu je věc projednávána před soudem prvního stupně. Jelikož řízení není v tomto rozsahu pravomocně skončeno (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1650/20 ze dne 23. 6. 2020, body 9 a 11), je nezbytné vyslovit závěr, že ústavní stížnost je v uvedeném rozsahu nepřípustným návrhem, jenž musí být odmítnut podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve vztahu k výroku III. napadeného rozsudku obvodního soudu Ústavní soud konstatuje, že se jedná taktéž o nepřípustný návrh, nicméně tentokrát z důvodu nevyčerpání procesních prostředků ochrany práva, které měla stěžovatelka k dispozici. Stěžovatelka totiž proti uvedenému výroku rozsudku obvodního soudu nepodala žádný opravný prostředek. Ústavní stížnost proto musí být v tomto rozsahu odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Ve vztahu k výroku VIII. napadeného rozsudku obvodního soudu, na něj navazujícího výroku II. rozsudku městského soudu a výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná. Nejvyšší soud totiž v příslušném rozsahu zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Na základě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu je věc projednávána před odvolacím soudem. Jelikož řízení není v tomto rozsahu pravomocně skončeno, je nutno dospět k závěru, že ústavní stížnost musí být v této části odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
12. Pro přehlednost Ústavní soud dodává, že procesní důvody nebrání projednání ústavní stížnosti v rozsahu výroků IV., V., VI., VII., IX. a X. (v části týkající se Ministerstva financí) rozsudku obvodního soudu, výroků I. a IV. rozsudku městského soudu a výroků I. a III. rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost je však v této části zjevně neopodstatněným návrhem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Úvodem je vhodné zdůraznit, že drtivá většina stěžovatelčiny argumentace se zcela míjí s obsahem napadených rozhodnutí, která byla vydána v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoli v pracovněprávním sporu. Navíc Ústavní soud nemohl přehlédnout, že obsahově totožné argumenty stěžovatelka uplatňovala již v řízení před obecnými soudy, přičemž tyto soudy se s nimi dostatečně, logicky a srozumitelně vypořádaly. Ústavní soud tudíž nepovažuje za nezbytné znovu opakovat to, co již bylo (zejména Nejvyšším soudem) dostatečně vysvětleno, a v podrobnostech odkazuje na obsah těchto rozhodnutí.
14. První projednatelnou otázkou je, zda obecné soudy pochybily, když nevyhověly stěžovatelčinu požadavku na konstatování porušení práva Evropské unie, v důsledku něhož mělo dojít k porušení základního práva stěžovatelky vlastnit majetek a práva na spravedlivou odměnu za práci (výrok IV. rozsudku obvodního soudu a na něj navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu), a souvisejícímu požadavku na zaplacení náhrady škody ve výši korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR (výrok V. rozsudku obvodního soudu na něj navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu). Uvedená škoda měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nevyplacení zahraničního platu, který by jí za příslušné časové období náležel z titulu pracovního zařazení u Ministerstva zahraničních věcí ČR na pozici diplomatky v zahraničí, a v důsledku jejího nevyjmenování na pozici ředitelky Českého centra v Madridu.
15. V této souvislosti považuje Ústavní soud za klíčové, že stěžovatelka se částky 81 666 EUR domáhala již žalobou ze dne 27. 10. 2009 v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 281/2009, avšak podáním doručeným jmenovanému soudu dne 22. 7. 2011 vzala žalobu v příslušném rozsahu zpět. Následně v roce 2014 podala žalobu podle zákona o odpovědnosti za škodu, v níž se domáhala téže částky z téhož důvodu, avšak s argumentací, že předchozí pracovněprávní řízení nepovažovala ve světle tehdejší judikatury Nejvyššího soudu za efektivní a že efektivním prostředkem nápravy má být dle jejího názoru právě řízení o náhradě škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup. Na základě těchto informací obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelčiny nároky nejsou důvodné, neboť mezi vzniklou škodou (nevyplacením částky 81 666 EUR) a tvrzeným nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím neexistuje příčinná souvislost. Byla to totiž stěžovatelka, která si svým procesním postupem a rozhodnutím vzít žalobu v řízení pod sp. zn. 23 C 281/2009 zčásti zpět odňala možnost domoci se náhrady tvrzené škody. Ústavní soud se s hodnocením obecných soudů ztotožňuje a shledává jej logickým a nijak nevybočujícím z ústavněprávních a zákonných limitů. Řízením podle zákona o odpovědnosti za škodu totiž nelze dle libosti nahrazovat ta řízení, v nichž osoba nebyla se svou žalobou úspěšná, resp. v tomto případě - ať důvodně, nebo ne - předpokládala, že nebude úspěšná, pročež preventivně vzala žalobu v příslušném rozsahu zpět. K porušení základních práv stěžovatelky tudíž nedošlo.
16. Ústavní soud k tomu dodává, že se nezabýval stěžovatelčinými argumenty stran tvrzeného porušení ochrany zaměstnance a principů pracovního práva, neboť vycházely z předpokladu, že nároků plynoucích z pracovněprávních vztahů se lze bez dalšího domáhat právě prostřednictvím řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu a že v tomto řízení se plně uplatní všechny pracovněprávní zásady. To je ovšem předpoklad nesprávný. Řízení podle uvedeného zákona je svébytným řízením, které je navázáno na čl. 36 odst. 3 Listiny a které slouží odlišnému účelu než řízení v pracovněprávních věcech.
17. Druhou projednatelnou částí ústavní stížnosti je, zda obecné soudy porušily stěžovatelčina základní práva, když nevyhověly jejímu požadavku na konstatování, že nesprávným úředním postupem Ústavního soudu v jednom z předchozích řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví (výrok VI. rozsudku obvodního soudu a na něj navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu), a s tím provázaného požadavku na zaplacení náhrady majetkové újmy ve výši 21 960 Kč, spočívající v nákladech vyložených na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, a náhrady nemajetkové újmy ve výší 30 000 Kč, spočívající v nenapravitelném porušení stěžovatelčiných základních práv v důsledku nevyhovění její ústavní stížnosti (výrok VII. rozsudku obvodního soudu a na něj navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu). Stěžovatelka spatřovala tuto újmu v tom, že Ústavní soud nevyhověl její ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1151/2014, ačkoli stěžovatelka je pevně přesvědčena, že její ústavní stížnost byla důvodná. Ústavní soud v této souvislosti pouze ve stručnosti poznamenává, že závěry obecných soudů považuje za plně souladné jak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1260/2014 ze dne 24. 6. 2015), tak s judikaturou samotného Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 179/13 ze dne 19. 9. 2013 (N 166/70 SbNU 545)]. Jak totiž obecné soudy správně poznamenaly, proti rozhodnutím Ústavního soudu se nelze odvolat (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž tuto překážku nelze obcházet cestou vznášení nároků podle zákona o odpovědnosti za škodu. K porušení základních práv stěžovatelky proto nedošlo ani v tomto případě.
18. Třetí projednatelnou částí ústavní stížnost je otázka, zda obecné soudy porušily základní práva stěžovatelky, když nevyhověly jejímu návrhu na zaplacení částky 56 144 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla být tvořena náklady, které stěžovatelka vynaložila za právní zastoupení při předběžném projednání věci u správního orgánu. Obecné soudy však dospěly k závěru, že stěžovatelčině nároku nelze ani v tomto rozsahu vyhovět, neboť to vylučuje přímo §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu. Tento závěru shledává Ústavní soud souladným s příslušnou právní úpravou na zákonné úrovni a konstatuje, že nijak nevybočuje ani z ústavněprávních limitů. K porušení základních práv stěžovatelky nedošlo ani v tomto případě.
19. Poslední projednatelnou částí ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy porušily stěžovatelčina základní práva při rozhodování o nákladech řízení (výrok X. rozsudku obvodního soudu v části týkající se Ministerstva financí, výrok IV. rozsudku městského soudu, výrok III. rozsudku Nejvyššího soudu). Ústavní soud v této souvislosti stručně poznamenává, že stěžovatelce byla obecnými soudy uložena povinnost nahradit Ministerstvu financí náklady řízení ve výši 900 Kč za řízení před prvostupňovým soudem a 300 Kč za řízení před odvolacím soudem. Tato částka se s ohledem na průběh řízení nejeví jako excesivní, svévolná nebo protiústavní z jakéhokoliv jiného důvodu. Ostatně ani samotná stěžovatelka nijak nebrojí proti nákladovým výrokům obecných soudů. K porušení základních práv stěžovatelky proto dle Ústavního soudu nedošlo.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro zjevnou neoprávněnost navrhovatelky dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu