ECLI:CZ:US:2020:2.US.767.20.1
sp. zn. II. ÚS 767/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Maňáska, zastoupeného JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem Nádražní 2229/54, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019 č. j. 43 ICm 3541/2018, 104 VSPH 489/2019-97, KSCB 28 INS 10077/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. 29 ICdo 155/2019-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a zásada legitimního očekávání. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele na určení, že jeho pohledávka za dlužníkem [společností Jaruška Maňásková, s. r. o. (dále jen "dlužník")] ve výši 349 671 Kč je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Po skutkové stránce plyne ze spisu následující: o zjištění úpadku dlužnice bylo rozhodnuto Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 11. 8. 2016. Stěžovatel do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil pohledávku vyplývající z pracovní smlouvy, kterou uzavřel s dlužníkem dne 2. 1. 2007, ve výši 349 671 Kč. Podáním ze dne 8. 11. 2018 odmítl insolvenční správce dlužníka přihlášenou pohledávku stěžovatele uspokojit v plné výši s odůvodněním, že mu není známo, že by stěžovatel pro dlužníka vykonával nějakou činnost, s apelem na stěžovatele, že nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad nímž má kontrolu, když byl společníkem dlužníka.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 5. 2019 č. j. 43 ICm 3541/2018-76 určil, že předmětná pohledávka stěžovatele za dlužníkem je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Soud konstatoval, že po provedeném dokazování byla prokázána existence pracovního poměru na základě platné pracovní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a dlužníkem, přičemž bylo prokázáno i provádění prací ze strany stěžovatele pro dlužníka.
4. Vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele pro předčasnost zamítl. Soud uvedl, že na rozdíl od soudu nižší instance je toho názoru, že v daném případě mezi účastníky není spor o pořadí pohledávky. Insolvenční správce dlužníka totiž rozporuje samu existenci pohledávky a naopak v případě prokázání její existence sdílí názor stěžovatele, že by se jednalo o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. K tomu dodal, že v řízení podle ustanovení §203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), je soud oprávněn řešit pouze pořadí nároku, nikoli jeho základ, k čemuž jsou příslušné obecné soudy v žalobě podle ustanovení §203 odst. 4 insolvenčního zákona. Podle závěrů soudu je předčasné a tedy bezpředmětné zkoumat, zda, či v jakém pořadí má být sporná pohledávka v insolvenčním řízení uspokojována, dokud není postavena najisto existence, výše a právní důvod uplatněné pohledávky u obecného soudu. Jestliže se soud prvního stupně zabýval samotnou existencí pohledávky, podle vrchního soudu nepřípustně vybočil ze své věcné příslušnosti a nahrazoval činnost nalézacího obecného soudu v řízení o žalobě na plnění podle ustanovení §203 odst. 4 insolvenčního zákona.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Dospěl k závěru, že jeho podání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu považuje za splněné. V závěru Nejvyšší soud dodal, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 občanského soudního řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti provádí rekapitulaci skutkových a právních závěrů obecných soudů. Těžištěm jeho argumentace je polemika s postupem obecných soudů, avšak na úkor ústavněprávní argumentace, kterou Ústavní soud v textu stížnosti postrádá. Jedinou výjimkou je námitka, že vrchní soud podle stěžovatele neoprávněně přezkoumal pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu vydané podle §203a insolvenčního zákona a označil je za předčasné. Tímto postupem měl vrchní soud porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip právní jistoty v pravomocném rozhodnutí soudu.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
9. Ústavní soud dále k námitkám stěžovatele uvádí, že za porušení právní jistoty a legitimního očekávání nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Podle ustanovení §203 insolvenčního zákona věřitelé, kteří mají pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jim naroveň postavené, své pohledávky neuplatňují v insolvenčním řízení přihláškou jako ostatní věřitelé, ale uplatňují za použití formuláře u osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě. Nebude-li pohledávka za majetkovou podstatou nebo pohledávka na roveň jí postavená uhrazena osobou s dispozičním oprávněním dobrovolně, může se věřitel domáhat uspokojení žalobou na plnění podanou proti osobě s dispozičním oprávněním. Tento spor není incidenčním sporem. Věcná příslušnost soudu k rozhodnutí o žalobě věřitele proti insolvenčnímu správci se řídí ustanovením §9 odst. 1 občanského soudního řádu a věcně příslušný je k projednání okresní soud. Ustanovení §203a insolvenčního zákona navazuje na §203 insolvenčního zákona a upravuje jeden z druhů incidenčních sporů. V případě, že dojde ze strany věřitele k uplatnění pohledávky podle §203 insolvenčního zákona a vznikne mezi osobou s dispozičním oprávněním a věřitelem spor o to, zda uplatněná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo jí naroveň postavenou anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, bude tento spor řešen prostřednictvím speciálního incidenčního sporu. Vztaženo na předmětnou věc, jestliže mezi účastníky byla sporná samotná existence pohledávky stěžovatele (viz bod 2. a 3. výše) vůči dlužníkovi (insolvenčnímu správci), bylo podle příslušných ustanovení namístě postupovat podle ustanovení §203 insolvenčního zákona, jak uvádí vrchní soud v napadeném usnesení.
10. Z pohledu Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy v rámci svého postupu v této konkrétní posuzované věci dopustily pochybení. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu