ECLI:CZ:US:2020:2.US.776.20.1
sp. zn. II. ÚS 776/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Šestáka, zastoupeného Mgr. Pavlem Lízalem, advokátem, se sídlem Vavrečkova 7074, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2020 č. j. KSBR 53 INS 70/2020-A-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil, že dne 3. ledna 2020 byl Krajskému soudu v Brně doručen návrh stěžovatele, kterým se domáhal rozhodnutí o svém úpadku a s nímž spojil návrh na povolení oddlužení. Návrh byl sepsán a podán zástupcem dlužníka Mgr. Markem Konečným, IČO: 68758570, se sídlem třída Tomáše Bati 201/8, 760 01 Zlín, prostřednictvím jeho datové schránky. Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl, že se k návrhu stěžovatele, doručenému soudu 3. ledna 2020, nepřihlíží a své rozhodnutí odůvodnil tak, že předmětný návrh byl podán Mgr. Markem Konečným. Jak však vyplývá ze seznamu insolvenčních správců, činnost Mgr. Marka Konečného jako insolvenčního správce je ode dne 28. června 2019 pozastavena z důvodu, že tuto činnost vykonává jako ohlášený společník veřejné obchodní společnosti. V daném případě tak insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení nebyl podán osobou dle §390a odst. 1 insolvenčního zákona, soud proto k návrhu navrhovatele nepřihlíží.
3. Stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, neboť má za to, že citované ustanovení §390a insolvenčního zákona nemá na mysli insolvenčního správce jako veřejného činitele, tedy jako procesní subjekt insolvenčního řízení dle ustanovení §9 písm. d) insolvenčního zákona, který vykonává svou činnost v mandátu uděleném mu insolvenčním soudem, jmenujícím ho pro konkrétní insolvenční řízení ze seznamu insolvenčních správců, tj. osob oprávněných vykonávat činnost insolvenčního správce podle zvláštního právního předpisu (dle zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, v platném znění). Stěžovatel má za to, že citované ustanovení §390a insolvenčního zákona má na mysli insolvenčního správce jako zástupce účastníka řízení, kterému udělil k sepsání a podání návrhu speciální plnou moc, která vymezuje rozsah poskytnuté právní pomoci, tedy insolvenčního správce jako kvalifikovaného zástupce dlužníka coby procesního subjektu insolvenčního řízení dle ustanovení §9 písm. b) insolvenčního zákona. Stěžovatel se domnívá, že institut pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce (stejně jako institut zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce) se bez dalšího vztahuje na insolvenčního správce jako veřejného činitele, nikoliv však již na insolvenčního správce jako zástupce účastníka řízení. Stěžovatel se tedy domnívá, že nepřihlédnutí k jeho návrhu je projevem přepjatého formalismu a že je neproporcionální.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a s procesním postupem obecného soudu. Ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. I kdyby byla interpretace podústavního práva ze strany obecného soudu nesprávná, nejedná se o pochybení, které by vůbec mohlo mít ústavní rozměr.
6. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu