ECLI:CZ:US:2020:2.US.830.20.1
sp. zn. II. ÚS 830/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Bendlové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1271/2018-741 ze dne 17. 12. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 19. 3. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatelky označené jako ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že se stěžovatelka žalobou pro zmatečnost a na obnovu řízení domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014 č. j. 4 C 86/2013-256 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014 č. j. 22 Co 386/2014-314, z důvodů podle §228 odst. 1 písm. a) a §229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud svým napadeným usnesením stěžovatelčině dovolání vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018 č. j. 22 Co 399/2017-624, jakož i usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 10. 2017 č. j. 4 C 86/2013-595, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka svou ústavní stížnost podala sama bez zákonem stanoveného povinného právního zastoupení. Ústavní soud ji svým přípisem ze dne 23. března 2020 vyzval k odstranění této vady podání a stanovil jí třicetidenní lhůtu k odstranění této vady podání. Ta marně uplynula 4. 5. 2020. Dne 4. 5. 2020 však Ústavní soud obdržel od stěžovatelky návrh na přerušení řízení o její ústavní stížnosti a žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad podání, neboť Česká advokátní komora zamítla stěžovatelčinu žádost o ustanovení advokáta pro zastupování v řízení o této ústavní stížnosti a stěžovatelka si proti tomuto rozhodnutí podala žalobu ke Krajskému soudu v Praze.
4. Ústavní soud této žádosti stěžovatelky nevyhověl, neboť shledal, že jsou tu i jiné procesní důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky než vada spočívající v nedostatku povinného právního zastoupení.
5. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena.
7. Stěžovatelčina stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena soudní rozhodnutí ve stěžovatelčině věci a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Je tak zřejmé, že řízení před obecnými soudy napadeným rozhodnutím neskončilo. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatelka neměla k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku újmy na stěžovatelčiných základních právech a svobodách, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným skončením řízení.
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve stěžovatelčině věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně stěžovatelčiných práv, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
9. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka