ECLI:CZ:US:2020:2.US.859.20.1
sp. zn. II. ÚS 859/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti S. P., zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem se sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020, sp. zn. 61 To 56/2020, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. ledna 2020 č. j. 1 Nt 1313/2019-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými usneseními uvedenými v záhlaví došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se jejich zrušení.
2. Z obsahu přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl usnesením soudu prvního stupně ponechán nadále ve vazbě z důvodu §67 písm. a) a c) trestního řádu. Soud současně vyslovil, že vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu odpadá. Dále zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, nepřijal jeho slib a konstatoval, že vazbu nelze nahradit jiným institutem. Stížnost stěžovatele městský soud zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně nedodržel při konání vazebního zasedání zákonný postup. Soud sice stěžovatele v jeho rámci vyslechl, z důvodu časové tísně způsobené termínem začátku následujícího hlavního líčení v jiné trestní věci však nebyl přítomen vyhlášení rozhodnutí. Usnesení tak nebylo vyhlášeno, jak soudu ukládá §73g odst. 5 trestního řádu.
4. Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Principy svého rozhodování Ústavní soud shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103) následovně.
5. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Platí, že obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69)].
6. Nicméně jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva dospěly k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dál jen "Úmluva") nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.
7. Stěžovatel uvádí, že se osobně účastnil vazebního zasedání, z obsahu napadeného usnesení (který stěžovatel nerozporuje) vyplývá, že se jej účastnil i jeho obhájce a tlumočník. Soud však z důvodu časové tísně nevyhlásil usnesení veřejně. Nejedná se tedy o stav, který by spočíval v tom, že by stěžovateli bylo znemožněno před soudem osobně vystupovat, vyjádřit se k věci, učinit návrhy potřebné pro uplatnění práva na obhajobu apod.
8. Skutečnost, že soud prvního stupně na závěr vazebního zasedání usnesení nevyhlásil, představuje porušení §73g odst. 5 trestního řádu. Nepředstavuje však automaticky a sama o sobě porušení ústavně zaručených práv; měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv. Takovéto zjištění, jak shora rozvedeno, ve stěžovatelově věci Ústavní soud shodně se stížnostním soudem konstatovat nemohl.
9. Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně nařídil vazební zasedání, které proběhlo řádně a s respektem k zásadě kontradiktornosti řízení. Nevyhlášené usnesení bylo obhajobě oznámeno doručením a námitky byly podrobně vypořádány v rámci odůvodnění stížnostního soudu.
10. Nedodržení zákonného požadavku na vyhlášení usnesení tedy s ohledem na tyto specifické okolnosti není bez dalšího porušením práva na ochranu osobní svobody podle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny ani práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu