ECLI:CZ:US:2020:2.US.873.20.1
sp. zn. II. ÚS 873/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze, Rumunská 1798/1, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020 č. j. 28 Cdo 3909/2019-170, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2019 č. j. 12 Co 204/2018-140 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. března 2018 č. j. 12 C 23/2013-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Litoměřicích rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 16. 3. 2018 č. j. 12 C 23/2013-101 výrokem I. tak, že žaloba stěžovatelky jako správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v likvidaci, proti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 21. 8. 2012 č. j. 115582/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM22788/2012-13312 a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 30. 11. 2012 č. j. 199897/2012-MZE-12151, se částečně zamítá, když na pozemky parc. č. 93/2, 94/4,114, 343, 540, 541, 567, 571, 574, 575, 577, 578, 579, 581, 585 a 586 v katastrálním území Dolní Týnec (dále též "zamítnuté pozemky"), zapsané v katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky, se vztahuje režim zákona o půdě č. 229/1991 Sb.; výrokem II. rozhodl tak, že žalobě se částečně vyhovuje a na pozemky parc. č. 551, 559, 560, 569 a 570 (dále též "vyloučené pozemky") v katastrálním území Dolní Týnec, zapsané v katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky, se režim zákona o půdě nevztahuje a výrokem III. tak, že výrokem II. rozsudku okresního soudu se nahrazují správní rozhodnutí, a to v části týkající vyloučených pozemků. Výrokem IV. pak rozhodl soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2019 pod č. j. 12 Co 204/2018-140 výrokem I. a), tak, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I. ve vztahu k zamítnutým pozemkům potvrzuje; výrokem I. b) že rozsudek se ve výrocích II. a III. ve vztahu k vyloučeným pozemkům mění tak, že žaloba se zamítá; výrokem II. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 7. 1. 2020 č.j. 28 Cdo 3909/2019-170 podané dovolání stěžovatelky odmítnul.
3. Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a domnívá se, že rozhodnutí krajského soudu bylo postaveno na vadném právním posouzení, zejména však bylo překvapivé, nepředvídatelné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Usnesení Nejvyššího soudu se podle stěžovatelky nevypořádalo s jejími základními nosnými argumenty a dovolací soud se nevypořádal ani s odkazy na judikaturu. Obecné soudy prý interpretovaly jednoduché právo v nesouladu s ustálenými a obecně akceptovanými výkladovými pravidly a jejich závěry nemají oporu v provedených důkazech, nýbrž vycházejí ze subjektivních domněnek. Obecné soudy přijaly podle názoru stěžovatelky v tomto soudním řízení tezi, že veškeré pozemky nacházející se mimo zastavěná území jsou buďto přímo zemědělskou půdou nebo se jedná o pozemky nepostradatelné pro zemědělskou výrobu bez dalšího; takový názor považuje stěžovatelka za nesmyslný. Závěry odvolacího soudu převzaté dovolacím soudem při vydání usnesení Nejvyššího soudu jsou prý vadné i v tom smyslu, že nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud se místo toho, aby zopakoval či doplnil dokazování provedené soudem prvého stupně, uchýlil podle stěžovatelky k fabulacím, jež nemají oporu ve spisovém materiálu. U všech vyloučených pozemků odvolací soud konstatoval, že fakticky plní funkci meze, lesa či větrolamu. Z listinných důkazů přitom nic takového vyplynout nemohlo, jelikož vyloučené pozemky nebyly nikdy formálně evidovány jako zemědělská půda, plnící tvrzené funkce. Ze svědeckých výpovědí nic takového rovněž nevyplývá, jelikož svědci o žádné takové funkci pozemků nevypovídali. Závěrem stěžovatelka obsáhle polemizuje se závěry Nejvyššího soudu a znovu označuje napadená rozhodnutí za projev soudcovské svévole a libovůle.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Závěry obecných soudů v dané věci považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné, přijatelné a souladné se zásadami, tvořícími základy řádného soudního procesu. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by argumentace v napadených rozhodnutích neměla oporu v provedených důkazech, nebo že by závěry soudů byly nesmyslné či vyfabulované. Podle názoru odvolacího soudu byly v projednávané věci provedené důkazy dostatečné a skutková zjištění okresního soudu v zásadě správná. Pokud jde o pozemky vyjmenované ve výroku I. napadeného rozsudku, lze na ně dle odvolacího soudu bezezbytku odkázat. Již z map, které byly zvažovány i ve správním řízení, vyplývá, že se jedná o pozemky různých velikostí a tvarů, jež nejsou lokalizovány uvnitř sídel, průmyslových či zemědělský podniků, ale jsou součástí zemědělské krajiny. I když se nejedná přímo o pole, sady či vinice, jde o části území, která jsou z pohledu zemědělské výroby sice méně významná, ale přesto nezbytná. K rozhodnému datu, a je tomu tak v podstatě dosud, šlo o části pastvin, lesa, o bývalé polní cesty, nyní meze, větrolamy, ochranné terasy proti erozi. Dá se říci, že bez těchto pozemků umístěných různě v krajině mezi poli nemůže zemědělská krajina působit jako funkční celek. Tyto pozemky, pokud nebyly a nejsou přímo pastvinou, nesloužily a neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak byly a jsou pro ni nepostradatelné. Pokud jde o pozemky vyjmenované ve výroku II. napadeného rozsudku, pak je okresní soud podle odvolacího soudu přes správně zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil, což odvolací soud napravil, jak shora uvedeno. Také Nejvyšší soud rozhodl s odkazem na svoji judikaturu a pro daný případ rovněž s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, když v sérii obdobných věcí Nejvyšším soudem vyložená soudní praxe obstála při přezkumu i v rovině ústavněprávní.
5. Za těchto okolností, zejména když se, jak je zřejmé, stěžovatelka domáhá přehodnocování provedeného dokazování, Ústavní soud do řešení konkrétní kauzy hlouběji neingeruje, neboť to mu nepřísluší. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah porušující některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takové pochybení ale Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Není jeho úkolem ani sjednocovat údajně nejednotnou judikaturu obecných soudů. Konečně lze připomenout, že ochrana přírody a krajiny má rovněž - stejně jako ochrana vlastnictví stěžovatelky - svůj ústavní rozměr (srov. čl. 11 odst. 3 nebo čl. 35 odst. 3 Listiny) Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu