ECLI:CZ:US:2020:2.US.88.20.1
sp. zn. II. ÚS 88/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Řádka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2019 č.j. 29 Cdo 786/2019-777, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2018 č.j. 4 Ko 1/2018-725 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2010 č.j. 40 K 26/2007-400, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2010 č.j. 40 K 26/2007-400 byl na návrh věřitelky Československé obchodní banky, a.s. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) prohlášen konkurs na majetek stěžovatele jako dlužníka. Po jeho odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2018 č.j. 4 Ko 1/2018-725 usnesení konkursního soudu potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. října 2019 č.j. 29 Cdo 786/2019-777 odmítl také dovolání stěžovatele.
2. Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí a považuje je za projev nesprávného právního posouzení, když se prý nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty a dopustily se také procesních pochybení. V obsáhlé ústavní stížnosti doplněné mnohými přílohami k tomu zejména uvedl, že je přesvědčen o tom, že návrh na prohlášení konkursu je nedůvodný a jeho cílem je prý jej co nejvíce poškodit, a to za situace, kdy vedlejší účastník již vede proti němu exekuční řízení. Podle stěžovatele jsou v postupu obecných soudů mnohá pochybení a nebyly splněny podmínky pro vydání určitých výroků v napadených usneseních. Stěžovatel se cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech i postupem soudu prvního stupně při jednání, konaném dne 12. února 2010, které řídil JUDr. Pavel Voseček, kterého nepovažuje za svého zákonného soudce, a odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, ze které podrobně cituje. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatel cituje zase z textu svého odvolání a jeho opakovaného doplnění. Jako zásadní důvody svého nesouhlasu s usnesením odvolacího soudu uvedl především, že od počátku řízení popíral existenci jakékoliv pohledávky Československé obchodní banky vůči němu a předkládal k tomu dokumenty o zániku pohledávky. Tuto jeho obranu však soudu zhodnotily dle jeho názoru zcela nesprávně ve svých usneseních, ani nebylo řádně přihlédnuto k námitce promlčení. Dle názoru stěžovatele soudy také vycházely z ne zcela úplného zjištění jeho majetku. Ani se závěry Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl, stěžovatel nesouhlasí, když je toho názoru, že jím formulované otázky podle něj zásadního právního významu nebyly tímto soudem vyřešeny.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
4. Napadená usnesení jsou v daném případě dostatečně odůvodněná a soudy se všemi námitkami stěžovatele podrobně a věci přiléhajícím způsobem zabývaly. Konkursní soud dospěl k závěru, že stěžovatel je v úpadku ve formě platební neschopnosti, přičemž poukázal na to, že banka má vůči němu pohledávku po lhůtě splatnosti převyšující dva a půl miliónu Kč podle směnečného platebního rozkazu, vydaného v roce 2007 příslušným soudem. Dalším věřitelem je banka Creditas, a. s., v souladu s dalším platebním rozkazem z roku 2009 a pohledávkou po lhůtě splatnosti převyšující sedm a půl miliónu Kč, pocházející z úvěrové smlouvy ze dne 4. října 2005. Odvolací soud souhlasil s konkursním soudem v tom, že stěžovatel je jako dlužník ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání v úpadku, jelikož ke dni prohlášení konkursu měl nejméně sedm věřitelů, včetně obou shora zmíněných, jejichž splatné pohledávky ve výši přes deset miliónů Kč nebyl schopen po delší dobu plnit. Také Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval. Vyjádřil se k doložení pohledávek a k obraně započtením, k údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí konkursního soudu, k rozsahu dokazování či osvědčování v řízení před odvolacím soudem i ke vznesené námitce promlčení. Na těchto právních závěrech nelze shledat nic neústavního. Je zřejmé, že v daném případě jde jen o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů a v zásadě se domáhá přehodnocování dokazování. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na výše řečené zásady řízení před tímto soudem ani nemůže uvedené závěry nezávislých soudů podrobněji přezkoumávat.
5. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu