ECLI:CZ:US:2020:2.US.897.20.1
sp. zn. II. ÚS 897/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Orma, zastoupeného JUDr. Miloslavem Rychtářem, advokátem, se sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3148/2018-275 ze dne 19. 9. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 396/2017-237 ze dne 11. 1. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 103/2013-169 ze dne 14. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 25. 3. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, především jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 odst. 3 Listiny. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o vyklizení bytu; rozsudkem obvodního soudu bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo sporný byt vyklidit, tento rozsudek byl následně potvrzen napadeným rozsudkem městského soudu, proti němuž stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. V ústavní stížnosti stěžovatel líčí celý spor a jeho souvislosti, včetně předcházejících soudních řízení se žalobkyní, jakož i své nepříznivé poměry a tíživou situaci. Rozhodování obecných soudů pokládá za odporující dobrým mravům a napadené rozsudky za nevyhovující požadavkům spravedlivého procesu. Zmiňuje rovněž, že následně byl vůči němu povolán exekutor, a popisuje své "vyhnání" z bytu dne 9. 1. 2020. Žádá rovněž zrušení exekučního řízení.
2. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je opožděná.
3. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
4. V projednávaném případě bylo takovým rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva napadené usnesení Nejvyššího soudu, které bylo stěžovateli doručeno dne 22. 10. 2018, jak vyplývá z přiložené kopie tohoto usnesení a jak Ústavní soud ověřil i dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 1. Posuzovaná ústavní stížnost z března 2020 tak zjevně byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
5. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti k otázce její včasnosti uvádí, že ústavní stížnost je podávána ve lhůtě jednoho roku, kdy došlo k porušení práv a povinností. K tomu však již není doplněno, od čeho stěžovatel odvozuje začátek lhůty, nehledě na to, že ona roční lhůta je stanovena pouze jako objektivní lhůta pro případ, že zákon neposkytuje stěžovateli procesní prostředek k ochraně práva - pouze v takovém případě lze podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. V nyní posuzovaném případě však ústavní stížnost výslovně směřuje toliko proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů v řízení o vyklizení bytu, tudíž v tomto případě se citované ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu nemůže uplatnit (mimoto ústavní stížnost byla podána více než rok a pět měsíců po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovateli). V textu ústavní stížnosti pak stěžovatel kritizuje rovněž postup exekutora dne 9. 1. 2020, aniž se ovšem výslovně (petitem ústavní stížnosti) dovolává ochrany proti němu. Avšak i kdyby stěžovatel zamýšlel podat ústavní stížnost proti tomuto zásahu exekutora - a nenaskýtaly-li by se mu hypoteticky žádné efektivní zákonné procesní prostředky k ochraně práva v rámci exekučního řízení či jiné - uplatnila by se pro takovou ústavní stížnost primárně subjektivní lhůta dvou měsíců ve smyslu §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neboť o kritizovaném postupu exekutora se stěžovatel dozvěděl v okamžiku jeho provádění, a tudíž by i taková ústavní stížnost byla opožděná. Konečně pokud stěžovatel v textu ústavní stížnosti podotkl, že žádá též zrušení exekučního řízení, Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o projednatelný návrh. Ústavní soud není oprávněn "rušit exekuční řízení", mohl by případně z hlediska ústavnosti přezkoumat relevantní rozhodnutí orgánů veřejné moci vydaná v rámci exekučního řízení, avšak žádné takové rozhodnutí stěžovatel podanou ústavní stížností nenapadl.
6. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud si je vědom tíživosti aktuální situace stěžovatele, ani ta však Ústavní soud nemůže opravňovat k překročení závazné zákonné úpravy týkající se podání ústavní stížnosti, včetně striktně stanovených lhůt pro její podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka