ECLI:CZ:US:2020:2.US.924.20.1
sp. zn. II. ÚS 924/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Jaroše, zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem Turnov, Antonína Dvořáka 287, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 219/2019 - 34 ze dne 23. 1. 2020, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 32 Ad 20/2016 - 122 ze dne 27. 9. 2019, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 1/2019 - 33 ze dne 6. 3. 2019, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 600 305 1373/315-LO ze dne 14. 10. 2016 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. R-21.7.2016 - 422/600 305 1373 ze dne 21. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "žalovaná") napadeným rozhodnutím ze dne 21. července 2016 č. j. R-21.7.2016 - XXX zamítla žádost stěžovatele o starobní důchod pro nesplnění podmínky pro snížení důchodového věku podle §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a §2 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění účinném od 1. června 2015. Do konce roku 1992 stěžovatel odpracoval (po přepočtu) 1 298 směn v uranových dolech, v období mezi lety 1993 a 2008 odpracoval 597 směn v uranových dolech (pracovní kategorie I. AA). Zaměstnání stěžovatele v této pracovní kategorii skončilo z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice. Celkem stěžovatel odpracoval 1 895 směn v uranových dolech, nedosáhl tedy počtu 1 981 směn nutného pro snížení důchodového věku. V námitkách proti tomuto rozhodnutí stěžovatel uvedl, že od 8. listopadu 1982 do 30. září 1986 pracoval v podzemí pro Metrostav jako stavební dělník v pracovní kategorii I. A, přičemž tam odpracoval 866 směn v podzemí. Následně pracoval v uranových dolech, tedy v kategorii I. AA, čehož musel zanechat po dosažení nejvyšší přípustné expozice. Od července 1997 mu byl přiznán zvláštní příspěvek horníkům. Námitky stěžovatele zamítla žalovaná napadeným rozhodnutím č. j. XXX-LO ze dne 14. října 2016 s tím že dobu, kterou stěžovatel odpracoval u národního podniku Metrostav, nelze převést na směny ve smyslu uvedeného nařízení, neboť nešlo o zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech. Zvláštní příspěvek horníkům, který stěžovatel pobíral od 1. července 1997, nemá na posouzení jeho nároku na starobní důchod vliv.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalované správní žalobu, k níž přiložil potvrzení od společnosti Metrostav, a.s., že u ní byl v době od 8. listopadu 1982 do 30. září 1986 zaměstnán jako stavební dělník v podzemí, kde odpracoval celkem 866 směn, což činí 15,75 % nejvyšší přípustné expozice, následně doplnil zprávu o výsledku mimořádné lékařské preventivní prohlídky pracovníka po dosažení nejvyšší přípustné expozice, z níž vyplývá, že rozhodnutím zástupce hlavního hygienika ČR pro uranový průmysl ze dne 26. října 1990 č. j. HEM-300-2.10.90 byla u stěžovatele zjištěna trvalá nezpůsobilost k výkonu dosavadní práce v podzemí uranových dolů a své čestné prohlášení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 17. dubna 2018 č. j. 32 Ad 20/2016 - 40. Rozsudkem ze dne 11. září 2018 č. j. 6 Ads 154/2018 - 31 Nejvyšší správní soud zrušil uvedený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť krajský soud provedl dokazování listinami, které stěžovatel předložil se žalobou, mimo ústní jednání. Krajský soud následně nařídil jednání, na kterém provedl dokazování listinami a rozsudkem ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 32 Ad 20/2016 - 77 krajský soud zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Také tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. března 2019 č. j. 6 Ads 1/2019 - 33, tentokrát pro nepřezkoumatelnost. Krajský soud se totiž ve svém rozhodnutí nevyjádřil k otázce, zda práce stěžovatele při ražení stanic metra byla, či nebyla zaměstnáním v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech.
4. Krajský soud žalobu následně napadeným rozsudkem č. j. 32 Ad 20/2016 - 122 ze dne 27. září 2019 zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel vykonával práci stavebního dělníka v podzemí, což nelze považovat za zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, nýbrž jde o provádění podzemních staveb hornickým způsobem, které je zařazeno do pracovní kategorie I. A. Činnost stavebního dělníka při ražbách stanic metra nelze ztotožňovat s činností horníka-dělníka a horníka v hlubinném uranovém dole, tyto pracovní činnosti se liší místem výkonu i obsahem. Krajský soud dále konstatoval, že snížení věkové hranice pro nárok na starobní důchod se neodvíjí od dosažení nejvyšší přípustné expozice, nýbrž je vázáno na získání stanovené doby zaměstnání v preferované pracovní kategorii I. AA nebo počtu směn v preferovaném zaměstnání v hornictví. Zaměstnání stěžovatele v Metrostavu do této kategorie nespadá.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem č. j. 6 Ads 219/2019 - 34 ze dne 23. ledna 2020 zamítl kasační stížnost stěžovatele s tím, že bez důsledného rozlišování mezi prací prováděnou "jen" pod zemí a prací v hlubinném dole, stejně jako mezi hornictvím jako takovým a prováděním staveb hornickým způsobem by prakticky ztratilo význam rozlišování mezi pracemi kategorie I. AA a I. A. K námitce týkající se dosažení nejvyšší přípustné expozice Nejvyšší správní soud odkázal na to, že se ohledně stanovení hranice přípustné expozice či preference určitých skupin zaměstnání z hlediska nároků na starobní důchod jedná o politické rozhodnutí zákonodárce, které však není libovolné či ústavně nepřijatelné.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že u organizace Metrostav vykonával specifickou práci hornickým způsobem, šlo o ražbu koridorů a stanic metra v podzemí a o odtěžení takto ražbou získaného materiálu. Jednalo se o stálé pracoviště pod zemí a práci zcela totožnou např. s ražením důlních šachet, nebo s prací vrtného dělníka. Dvě zcela obsahově totožné práce vykonávané pod zemí by tak byly hodnoceny rozdílně. Podle stěžovatele správní soudy tedy sice provedly částečně dokazování za účelem zjištění skutečné náplně jím prováděných prací, avšak při rozhodování tyto výsledky dokazování nerespektovaly. K potvrzení svých tvrzení stěžovatel navrhoval i výslech tehdejšího předáka v podniku Metrostav, který však byl soudem shledán nadbytečným. Měl-li tedy Krajský soud v Hradci Králové při svém posledním rozhodování názor, že je potřeba dokazování doplnit, měl stěžovatele o tomto poučit nebo výslech uvedeného svědka provést. Krajský soud podle stěžovatele "otočil" svůj pohled na výsledky dokazování, aniž tento názorový obrat účastníkům řízení předem předestřel nebo následně vysvětlil. Stěžovatel poukázal na to, že týž stát mu nejprve svými předpisy znemožnil dále vykonávat požadovaný druh práce k dosažení odpovídajícího typu starobního důchodu, aby mu následně jinými svými právními předpisy daný typ starobního důchodu nepřiznal, s odůvodněním, že neodpracoval potřebnou dobu. Stěžovatel považuje kategorizaci práce pouze podle jejího názvu či označení jako nepřípustný formalizmus.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva ze strany České správy sociálního zabezpečení a správních soudů. Ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva (a to právo na soudní ochranu), nesouhlasí právě jen s tím, jak věc příslušný správní orgán a obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.
11. Ústavní soud nepřehlédl, že bylo o starobním důchodě stěžovatele obecnými soudy rozhodováno opakovaně a že výrok rozhodnutí krajského soudu byl jedenkrát ve vztahu k jeho nároku příznivý, ani to však není v právním státě neobvyklé.
12. Zásadní substantivní námitky stěžovatele přesvědčivě ve svém závěrečném napadeném rozsudku vypořádal Nejvyšší správní soud (viz výše v bodě 5 tohoto rozhodnutí). Je na zákonodárci a případně na jím zmocněném normotvůrci, aby rozhodl o tom, které konkrétně profese budou patřit mezi důchodově nejpreferovanější. Ani právní předpis, podle kterého bylo ve stěžovatelově případě postupováno, ani právní výklad tohoto předpisu učiněný přesvědčivě zejména Nejvyšším správním soudem, netrpí žádným ústavněprávním deficitem. Nároky plynoucí z důchodového systému musí být jasně formulovány a hranice různých nároků musí být jasně stanoveny. To se ve stěžovatelově případě stalo. Soudům nepřísluší limity určené zákonodárcem a prováděcí normotvorbou rozporovat, nejedná-li se o libovůli a svévoli ze strany normotvůrce, ale jen o jednoznačně stanovené limity.
13. Ústavní soud neshledal porušení ani v tom, že krajský soud nepokračoval v dalším dokazování stěžovatelových tvrzení, byť by mu totiž plně dal zapravdu, že se jeho práce v Metrostavu nikterak nelišila od práce v dole, o čemž měl vypovídat stěžovatelem navržený svědek, v ničem by to stěžovateli nepomohlo. Nemohlo by to totiž změnit právním předpisem stanovenou hranici mezi nároky plynoucími z kategorie I. AA a I. A, ani pozměnit definice typů práce, spadajících do kategorie I. AA.
14. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu