ECLI:CZ:US:2020:2.US.953.20.1
sp. zn. II. ÚS 953/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Šlapáka, zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, sídlem Kasárenská 4, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2020 č. j. KSCB 46 INS 3185/2019-B-15, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, přiloženého usnesení krajského soudu a spisu vedeného krajským soudem pod sp. zn. KSCB 46 INS 3185/2019, přístupného v internetové databázi http://isir.justice.cz, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatel je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I), schválil zprávu o přezkumu (výrok II), schválil oddlužení stěžovatele zpeněžením majetkové podstaty (výrok III), označil majetek náležející do majetkové podstaty (výrok IV), stanovil, že zpeněžen bude také další majetek (výrok V), určil insolvenčního správce (výrok VI) a uložil insolvenčnímu správci informační povinnost (výrok VII).
4. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl podnikatel a jeho dluhy pocházely z podnikání a je tedy osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Dále krajský soud uvedl, že ze skutečností uvedených věřiteli nemá za prokázané, že by stěžovatel svým návrhem sledoval nepoctivý záměr.
5. Podle krajského soudu vzhledem ke skutečnostem vzešlým z řízení bylo na úvaze soudu, aby určil způsob oddlužení. Při tom avizoval, že pokud stěžovatel důvěryhodně doloží, že je jeho společnost v takové pozici, aby mu byla schopna poskytovat mzdu v očekávané výši a dar v očekávané výši, je ochoten schválit oddlužení plněním splátkového kalendáře, a to s ohledem na to, že i při neúspěchu popěrných úkonů se očekávané plnění pohledávek nezajištěných věřitelů příliš výrazně neliší od očekávaného plnění zpeněžením majetkové podstaty. K tomu však dle názoru krajského soudu nedošlo a stěžovatel věrohodným způsobem nedoložil, že je schopen splátkový kalendář splnit v jím tvrzené výši, ba ani, že je schopen jej splnit v minimální výši požadované zákonem. Proto krajský soud jako výhodnější pro věřitele a na základě předložených podkladů i jako jediné možné, vyhodnotil plnění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že krajský soud porušil jeho ústavně chráněné právo na byt, které je garantováno čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. (dále jen "mezinárodní pakt").
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že majetek, který krajský soud zahrnul do jeho majetkové podstaty postihuje nejen jeho obydlí, ale také výrobní prostory společnosti, jíž je vlastníkem. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud při stanovení způsobu plnění oddlužení nepřihlédl k tomu, že do celkového hospodářského výsledku společnosti byl mezi náklady zahrnut i jeho příjem, ani k pořízenému dlouhodobému hmotnému majetku, případně k tomu, že účetní výsledek hospodaření společnosti byl ovlivněn odpisy hmotného majetku. Stěžovatel proto ve své ústavní stížnosti uvádí, že důvodně předpokládal, že způsob schválení oddlužení bude plněním splátkového kalendáře, přičemž krajský soud tento předpoklad nenaplnil.
8. Stěžovatel je dále přesvědčen, že podle ustanovení §5 písm. a) zákona č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších právních předpisů a účinném k rozhodnému okamžiku pro tento případ (dále jen "insolvenční zákon"), musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z jeho účastníků nebyl nespravedlivě poškozen. Podle názoru stěžovatele měl krajský soud vážit i další dopady svého rozhodnutí. Pokud tedy soud rozhodl o zpeněžení majetkové podstaty, do které zahrnul bydliště a pracoviště stěžovatele, a obchodní podíl ve společnosti, kterou vlastní, měl porušit jeho ústavní práva. V tom se odvolává na znění insolvenčního zákona účinné od 1. 6. 2019, podle něhož je z majetkové podstaty vyjmuto obydlí (§398 odst. 6 insolvenčního zákona).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především napadá způsob oddlužení, přičemž je přesvědčen, že krajský soud měl rozhodnout, že oddlužení bude provedeno plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a nikoli zpeněžením majetkové podstaty. Toto rozhodnutí bylo však vzhledem k §402 odst. 5 insolvenčního zákona ve spojení s čl. II zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vzhledem ke splněným podmínkám zcela v pravomoci krajského soudu.
12. Krajský soud své rozhodnutí zcela odpovídajícím způsobem odůvodnil, přičemž přihlédl k výhodám i nevýhodám tohoto postupu. Stěžovatel v postavení dlužníka neměl možnost způsob oddlužení stanovit a krajský soud jasně deklaroval, za jakých podmínek rozhodne, že oddlužení bude provedeno plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Tyto podmínky však stěžovatel - podle názoru krajského soudu - nesplnil, přičemž soud jasně uvedl, jaké skutečnosti jej dovedly k tomuto závěru. Ústavní soud proto nemůže realizovat svou pravomoc a zasáhnout do rozhodovací pravomoci obecných soudů, v tomto případě krajského soudu.
13. Ústavní soud také připomíná, že čl. 11 odst. 1 mezinárodního paktu nevylučuje zpeněžení domu v insolvenčním řízení, jak předpokládá stěžovatel. Uznání tohoto práva, jak příslušné ustanovení předpokládá, neznamená, že stěžovatel nemůže o své bydlení za žádných okolností přijít, byť se tak může stát pouze na základě zákona a způsobem zákonem předpokládaným.
14. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu