ECLI:CZ:US:2020:2.US.978.20.1
sp. zn. II. ÚS 978/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Hlavní 241, Svinařov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 č. j. 39 Co 350/2019-1118 a proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. srpna 2019 č. j. 10 P 20/2015-979, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na péči o dítě a jeho výchovu, právo na ochranu soukromého a rodinného života, právo svobody pobytu a dále právo na spravedlivý proces, a proto namítá porušení čl. 32 odst. 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem bylo rozhodováno o odvolání stěžovatelky proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně, a to rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. srpna 2019 č. j. 10 P 20/2015-979, v části návrhu stěžovatelky jako matky na změnu místa obvyklého bydliště nezletilého dítěte (výrok I.). Ve vztahu k návrhu otce na svěření dítěte do jeho péče byla věc vyloučena k samostatnému projednání (výrok II.). Městský soud v Praze vyšel z toho, že Okresní soud Bratislava I usnesením ze dne 9. 11. 2018 sp. zn. 3 P/124/2018 schválil smír rodičů, kteří se dohodli na návratu nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu v České republice. Stěžovatelka se zavázala vrátit nezletilou na území České republiky do pěti pracovních dnů ode dne nabytí právní moci shora citovaných rozhodnutí s tím, že nezletilá zůstane v péči toho rodiče, který zabezpečí její návrat do České republiky. Po návratu do České republiky byly upraveny styky nezletilé s otcem. Soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 1. 2019 č. j. 10 P 20/2015-715 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 5. 4. 2019 č. j. 39 Co 108/2019-811 zamítl návrh matky na nařízení předběžného opatření, jímž mělo být určeno, že místem obvyklého bydliště nezletilé je adresa na Slovensku. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2019 č. j. 10 P 20/2015-742 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019 č. j. 39 Co 64/2019-753, byl zamítnut návrh stěžovatelky na předběžnou úpravu na určení, že je oprávněna vycestovat a pobývat s nezletilou na adrese ve Slovenské republice. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle smíru, který uzavřeli rodiče v listopadu 2018 na Slovensku, se dohodli, že stěžovatelka s nezletilým dítětem se vrátí na území České republiky a dohodli se i na úpravě styku otce s ním. Není tak zřejmé, proč stěžovatelka na dohodu přistoupila a jak ji chtěla plnit, trvá-li na návrhu na změně obvyklého bydliště. Již po dvou měsících od podpisu smíru stěžovatelka opakovaně podala návrh na nařízení předběžného opatření, podle něhož by bylo změněno obvyklé bydliště dítěte. Soud proto uzavřel, že na základě provedeného dokazování je zřejmé, že změna bydliště není v zájmu dítěte. Návrh stěžovatelky je podle soudu ryze účelový, vedený snahou co nejvíce omezit styky dítěte s otcem, tedy nikoli v jeho nejlepším zájmu. Naopak v jeho zájmu je pravidelný, postupně se rozvíjející a matkou podporovaný styk s otcem. Došlo-li by ke změně bydliště dítěte na Slovensko, vzhledem k přístupu stěžovatelky, z něhož zjevně vyplývá snaha styk dítěte s otcem co nejvíce omezit, je zde velké riziko, že by naopak došlo k postupnému odcizování dítěte s otcem, což by negativně ovlivnilo celý jeho další vývoj.
3. Jak vyplývá z obsahu spisu, po vydání rozhodnutí soudem prvního stupně bylo dítě usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2019 č. j. 10 P 20/2015-998 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019 č. j. 39 Co 325/2009-1037, svěřeno do prozatímní péče otce, a již z tohoto důvodu nemůže být stěžovatelka se svým návrhem úspěšná. Nyní v případě změny napadeného rozsudku a vyhovění jejímu návrhu by totiž měl své bydliště změnit otec, protože dítě je v jeho péči, což nepochybně nebylo smyslem matčina návrhu. Stěžovatelka (matka) se svým návrhem domáhala změny obvyklého bydliště nezletilé v době, když se bez souhlasu otce s dítětem přestěhovala na Slovensko, kde ona sama nyní bydlí a pracuje. Důvodem vyhrocení situace, která ve svém důsledku vedla ke změně prozatímní péče o dítě, byla skutečnost, že matka se dlouhodobě a pod různými záminkami včetně těch zdravotních snažila o izolaci dítěte od otce a bránila jim v budování vztahů, čímž dítě významným způsobem poškozovala a narušovala tak právo mít rodinné vazby nikoli pouze na ni jako matku, ale i na otce.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že není pravda, že by svými postoji dítě poškozovala či se snažila zabránit jeho kontaktu s otcem - v řízení bylo podle ní prokázáno, že stěžovatelka styky otce s nezletilou realizovala a pokud nebyly možné, nabídla otci náhradu. Naopak nyní dochází ke zrušení jejího styku s dítětem z důvodu nemoci, případně trvá na styku s dítětem i v době jeho nemoci. Stěžovatelka v rámci své stížnosti upozorňuje na selhání funkce kolizního opatrovníka - OSPOD ÚMČ Praha 3. Stěžovatelka je současně názoru, že soudy obou stupňů pochybily, pokud do funkce kolizního opatrovníka určují právě OSPOD ÚMČ Praha 3, neboť je zřejmé, že se jedná o řízení s mezinárodním prvkem a příslušným pro výkon funkce opatrovníka je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. V průběhu několik let trvajícího soudního řízení stěžovatelka dospěla k názoru, že kolizní opatrovník jmenovaný soudy není schopen vykonávat v tomto složitém případě funkci kolizního opatrovníka a v daném řízení selhává. OSPOD se zaměřuje toliko na kontakty dítěte s rodiči, opomíjí však, že jsou další důležité prvky, které je nutné zkoumat např. právo dítěte na bezpečí. V současné době ani nezkoumá, zda jsou zajištěna všechna práva dítěte a řešena jeho nemocnost. Stěžovatelka se domnívá, že je dítě v psychické nepohodě. Stěžovatelka je názoru, že nesprávným a protiústavním postupem soudů obou stupňů se v současné době realizuje styk stěžovatelky s dítětem prostřednictvím soukromé asistenční agentury.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v
souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Předem Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem jeho přezkumu je jen napadené rozhodnutí, tedy rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně, že se zamítá návrh stěžovatelky na určení, že místo obvyklého bydliště dítěte je na jí určené adrese ve Slovenské republice a výrok soudu prvního stupně o tomtéž.
9. Další rozhodnutí či postupy obecných soudů či příslušných správních orgánů, tedy zejména orgánu sociálně právní ochrany dětí, či rozhodnutí soudů o tom, kdo bude opatrovníkem nezletilého dítěte, nejsou a nemohou být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, neboť to stěžovatelka v petitu svého návrhu nepožaduje.
10. Již ze skutkových okolností věci, které stěžovatelka líčí shodně jako obecné soudy je zřejmé, že je dítě v péči otce, proto rozhodnutí, týkající se místa obvyklého bydliště dítěte, na základě stěžovatelčina návrhu, již samo o sobě vůbec nemůže být zásahem do práv stěžovatelky, která v době rozhodování Ústavního soudu ani nemá dítě ve své péči, přičemž rozhodnutí, jímž se změnila péče o dítě, není v souladu s obsahem ústavní stížnosti předmětem přezkoumání ze strany Ústavního soudu. Navíc obě rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a vycházejí z dostatečně vysvětleného i zjištěného skutkového stavu.
11. Případný další vývoj situace rozhodování o péči o nezletilé dítě, o styku s ním či o změně péče nemůže být součástí přezkumu napadeného rozhodnutí ze strany Ústavního soudu. O těchto otázkách bude moci Ústavní soud případně rozhodovat teprve tehdy, budou-li ze strany stěžovatelky vyčerpány všechny prostředky právní obrany a obecnými soudy bude vydáno konečné rozhodnutí o péči. Ve vztahu k otázce kolizního opatrovníka v řízení Ústavní soud uzavírá, že i kdyby opatrovník řádně neplnil svou roli, ve vztahu k výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu matky o určení místa obvyklého bydliště dítěte by za stávající situace ani případné odlišné postupy kolizního opatrovníka nemohly nic změnit. I tyto výtky stěžovatelky by mohly být relevantní teprve v samotném sporu o opatrovnictví dítěte, který však byl vyloučen do samostatného řízení, a proto nemůže být předmětem přezkumu Ústavním soudem v této fázi řízení
12. Argumenty stěžovatelky jsou tedy v nyní posuzované věci - ve vztahu k zamítnutí návrhu na určení místa obvyklého bydliště dítěte - zčásti nerelevantní a zčásti postrádají ústavní rozměr.
13. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu