ECLI:CZ:US:2020:2.US.981.20.1
sp. zn. II. ÚS 981/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 147, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 6 Tdo 1518/2019-338, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 22. května 2019 č. j. 14 To 103/2019-294 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. února 2019 č. j. 2 T 71/2018-254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 2. 2019 č. j. 2T 71/2018-254 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry dle ust. §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za toto jednání mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedeného jednání se měl dopustit tím, že v době od 26. 1. 2018 do 2. 2. 2018 v H., jako osoba odpovědná za obsluhu zařízení sázkové kanceláře společnosti X umístěné v prostorách rodinného domu, kde byly nabízeny služby související se zakázkovou činnosti, kterou provozoval na základě pověření své matky I. H., si přisvojil finanční prostředky ve výši 426 837 Kč, přestože si byl vědom toho, že tržba ze sázkové činnosti má být odvedena ve stanoveném termínu a rozsahu odpovědné osobě, příp. vyplacena jako výhra sázejícímu, čímž způsobil poškozené společnosti X škodu ve výši 426 837 Kč. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 22. 5. 2019 č. j. 14 To 103/2019-294 bylo odvolání odsouzeného stěžovatele zamítnuto a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 6 Tdo 1518/2019-338 bylo odmítnuto i jeho dovolání v dané věci.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy podle jeho názoru nedostatečně zhodnotily provedené důkazy. Jak stěžovatel od počátku uváděl, jeho chybou bylo to, že finanční prostředky cizí ženě vydal, ale pouze a právě ve spojitosti s předchozím telefonátem osoby, která musela znát podrobnosti o tom, jak funguje X, i s ohledem na to, že tyto podrobnosti věděla i žena, která se za pracovnici X vydávala a požadovala částku 380 000 Kč, a ne 426 000 Kč, což měl být reálný stav v pokladně. O částce ve výši 380 000 věděl pouze pan P. H., obchodní zástupce pracující pro spol. X, nikdo jiný o částce v této výši nevěděl. Cizí žena položila na stůl v sázkové kanceláři klíče s logem spol. X a dle výpovědi stěžovatele se ve všem neustále odvolávala na pana P. H. To stěžovatele utvrdilo v názoru, že vše je v pořádku a peníze vydat může. Stěžovatel je také přesvědčen, že byl poškozen na svých právech zejména v počátku vyšetřování této události. Policisté z Obvodního oddělení holické policie, kteří byli na místo činu bezprostředně zavoláni, prý neprovedli na místě činu řádné šetření. Kriminalisté neprovedli žádné ohledání a policií nebyli kontaktováni ani sousedi, kteří mohli ženu vycházející ze sázkové kanceláře vidět, protože podle výpovědi stěžovatele odcházela ulicí H. směrem k ulici H. Tímto postupem policie při vyšetřování nebyly zajištěny důkazy ve prospěch stěžovatele ani žádné další důkazy, vedoucí k odhalení skutečného pachatele tohoto činu. I to prokazuje údajně jednostranné vedení vyšetřování pouze v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel má rovněž za to, že soudy jednostranně v jeho neprospěch hodnotily důkazy, a to například výpisy z telefonických hovorů. Stěžovatel se od počátku hájil tím, že žádné finanční prostředky nezpronevěřil, neponechal si je, ale naopak je předal osobě, která se vydávala za zástupce poškozené společnosti. Je si vědom toho, že se dopustil velkého pochybení, když si převzetí částky nenechal nijak potvrdit, avšak to samo o sobě neznamená, že by se měl dopustit jakékoliv trestné činnosti. Stěžovatel předal finanční prostředky osobě, která se vydávala za pracovnici X, když mu předem byla její návštěva avizována. Navíc mu byl při této návštěvě odcizen i mobilní telefon, jehož signál byl následně po předání peněz zachycen v obci směrem k Hradci Králové. On se však z místa od pobočky nevzdálil. Nebylo ani zjištěno, že by si žil tzv. "nad poměry" vzhledem k údajně získané výši finanční částky. Shora uvedenými fakty se soudy nezabývaly a stěžovatel také proto odkazuje na základní zásadu trestního práva "in dubio pro reo". Je toho názoru, že soudy na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a řádně neobjasnily skutkový stav věci, v důsledku čehož tento nesprávně právně hodnotily.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatel se dopustil vytýkaného jednání, je jednoznačný a jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tak např. Nejvyšším soudem bylo konstatováno, že uvedenými námitkami stěžovatel zpochybňuje na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů zjištěný skutkový stav a domáhá se primárně takového závěru (skutkového stavu), který by odpovídal jeho představám. Soudy považovaly stěžovatelovu obhajobu za zcela nevěrohodnou a okresní soud také důkladně analyzoval telefonické hovory v dané věci, kterými stěžovatel argumentuje. Stěžovatel měl také, jak konstatují soudy, dostatečný motiv ke spáchání skutku, neboť byl předlužen; ostatně v minulosti již majetkovou trestnou činnost spáchal.
4. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí a také v úvaze o trestu soudy nepochybily. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu je lze proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se jen velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal ve zkoumaném případě Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu nebylo možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu