ECLI:CZ:US:2020:2.US.983.20.1
sp. zn. II. ÚS 983/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IMMO Development, s. r. o., se sídlem Evropská 1729/49, Praha 6, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 12. 2019 č. j. 8 C 15/2019-37 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020 č. j. 62 Co 86/2020-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky, kterým se vůči žalované společnosti PLAS s. r. o. (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2019 č. j. 8 C 15/2019-9, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 250 000 Kč. Následně stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků, avšak rozhodnutím téhož soudu ze dne 5. 8. 2019 byla její žádost zamítnuta. Stěžovatelka byla proto opětovně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, a to postupně několikrát, naposledy 29. 11. 2019.
3. Obvodní soud shora označeným usnesením rozhodl o zastavení předmětného řízení, a to poté, co stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila. Uzavřel, že stěžovatelka sice opakovaně žádala o prodloužení lhůty i stran doplnění důkazů ohledně osvobození od soudních poplatků, avšak nijak ve svých podáních neosvědčila okolnosti, který by mohly vést k závěru, že by existovalo nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí mohla být způsobena újma, popřípadě, že by bez své viny nemohla soudní poplatek dosud zaplatit. Žádost o prodloužení lhůty navíc vždy podala až poslední den lhůty stanovené soudem k zaplacení soudního poplatku; první výzvu je přitom možné dohledat již v únoru 2019.
4. Městský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu nižší instance potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Zdůraznil, že žádná z žádostí stěžovatelky o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, případně k doplnění důkazů ohledně osvobození od soudních poplatků, nebyla ani důvodná, ani odůvodněná. Současně konstatoval, že jakkoliv by soud měl v případě prodloužení lhůty vydat příslušné rozhodnutí, v případě soudcovských lhůt na tomto požadavku nelze lpět, a to tím spíše, když žádosti stěžovatelky nebyly podle názoru městského soudu nijak odůvodněné. Postup obvodního soudu proto označil spíše jako určité dobrodiní, kterého však stěžovatelka nevyužila a "svými procesními úkony pak již jen stvrzovala přesvědčení soudu o účelovosti svého jednání, když evidentně soudní poplatek zaplatit nehodlala" (k postupu stěžovatelky srov. blíže bod 8 napadeného usnesení městského soudu).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodly o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoliv pro takový postup neměly být splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka nejprve v ústavní stížnosti doslovně citovala podstatnou část rozhodnutí městského soudu a k tomu krátce dodala, že nesouhlasí s postupem obecných soudů a trvá na tom, že žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku dostatečně zdůvodnila. Obecné soudy podle ní měly o podaných žádostech rozhodnout, což však neučinily. Napadená rozhodnutí obecných soudů proto stěžovatelka označuje jako předčasná.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
8. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem obecných soudů, který vedl k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka brojí zejména proti tomu, že obvodní soud nerozhodl o její žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a řízení zastavil. K uvedenému postupu se dostatečným způsobem vyjádřil již odvolací soud. Ústavní soud pouze doplňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nezmiňuje další podstatnou skutečnost, a to, že se nejednalo o první žádost tohoto druhu v daném řízení. Předmětnou žalobu stěžovatelka u soudu uplatnila v lednu 2019, kdy byla též soudem vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Mezi podáním žaloby a rozhodnutím soudu o zastavení řízení uběhl téměř jeden celý rok, v rámci něhož obvodní soud opakovaně "mlčky" prodlužoval lhůtu k zaplacení soudního poplatku, a to na žádost samotné stěžovatelky. Jestliže tedy stěžovatelka zpochybňuje postup soudu až v rámci její poslední žádosti, činí tak evidentně zcela účelově, když pomíjí, jak dlouhý časový úsek jí byl soudem poskytnut k zaplacení soudního poplatku. K tomu je zapotřebí stěžovatelce připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Z týchž důvodů není oprávněn přezkoumávat postup obecných soudů stran posuzování (ne)důvodnosti či (ne)odůvodněnosti žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka si již v okamžiku podání žaloby musela být vědoma toho, že je její povinností zaplatit soudní poplatek a v jaké (přibližné) výši bude vyměřen, a to tím spíše, byla-li zastoupena advokátem.
9. Z pohledu Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily vytýkaných pochybení. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu