ECLI:CZ:US:2020:2.US.996.20.1
sp. zn. II. ÚS 996/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D.O.O. "CORNER FINANCE" - PODGORICA, se sídlem 13. JUL PC "ČELEBIĆ" Br. 1/2, 81101 Podgorica, Černá Hora, právně zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020 č. j. 25 Cdo 4149/2019-472 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2019 č. j. 22 Co 86/2019-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), jakož i s ústavněprávními principy zakotvenými v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy české republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že původní soudní řízení, v rámci něhož byla následně vydána napadená rozhodnutí, se týkalo žaloby Ing. Tomáše Plachého (dále jen "žalobce") proti žalovanému Františkovi Buškovi (dále jen "žalovaný"). V tomto řízení se žalobce po žalovaném domáhal omluvy za obvinění z privatizačního podvodu, vydírání a podílu na vraždě, jež měl žalovaný uvést v přípisu zaslaném vybraným orgánům moci veřejné. Stěžovatelka chtěla vstoupit do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, neboť tvrdila, že za sporná vyjádření nenese odpovědnost žalovaný, jenž jednal na pokyn stěžovatelky, nýbrž právě samotná stěžovatelka. Jádrem stěžovatelčiny argumentace pro vstup do řízení tudíž - stručně řečeno - bylo, že pasivně legitimovanou osobou je ona, nikoli žalovaný. Obvodní soud pro Prahu 4 vstup stěžovatelky jakožto vedlejší účastnice na straně žalovaného připustil, a to i navzdory námitkám žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal, že snaha stěžovatelky vstoupit do řízení na straně žalovaného je pouze procesní taktikou (podobně jako v jiných obdobných řízeních), jejímž cílem je zcela zbytečně komplikovat a prodlužovat soudní řízení. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu změnil a rozhodl, že vstup stěžovatelky do řízení se nepřipouští. Odůvodnil to tím, že ačkoli stěžovatelka svůj vstup do řízení řádně oznámila a žalovaný s tím souhlasil, stěžovatelka nemá na výsledku řízení právní zájem. Dle odvolacího soudu totiž její argumentace neodpovídá smyslu institutu vedlejšího účastenství, u něhož je nutné, aby vítězství účastníka, kterého vedlejší účastník podporuje, mělo do právní sféry vedlejšího účastníka dopad pozitivní a jeho neúspěch dopad negativní. Argumentace stěžovatelky by však vedla ke zcela opačnému výsledku, tedy úspěch žalovaného by měl do její sféry dopad negativní a vice versa. Městský soud neshledal ani další skutečnosti (např. údajný morální zájem stěžovatelky na určitém výsledku řízení nebo tvrzenou snahu stěžovatelky zabránit dalším sporům mezi účastníky), které by mohly založit právní zájem stěžovatelky na vstupu do řízení. Její vstup do řízení na straně žalovaného proto nepřipustil. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že městský soud správně a s odkazem na vhodnou judikaturu a odbornou literaturu dovodil, že nebyly splněny podmínky pro připuštění vstupu stěžovatelky do řízení na straně žalovaného.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka opět namítá, že její právní zájem na výsledku řízení, do něhož chtěla vstoupit jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, je dán; pakliže to obecné soudy nereflektovaly, porušily její základní práva. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2036/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 179/54 SbNU 239) a nález sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. 12. 2004 (N 187/35 SbNU 455), z nichž dovozuje, že její vstup do řízení měl být připuštěn, neboť má na výsledku řízení právní zájem. Dále namítá, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Stěžovatelka je proto považuje za ústavně reprobovaný projev libovůle soudů. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud předesílá, že stížnostní námitky stěžovatelky jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v řízení před obecnými soudy. Není tudíž účelné, aby se k nim Ústavní soud znovu detailně vyjadřoval a opakoval to, co bylo již několikrát řečeno. V podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
7. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s názorem obecných soudů, že u ní není dán právní zájem na vstupu do řízení v pozici vedlejší účastnice na straně žalovaného, pročež tento vstup do řízení nelze připustit (§93 odst. 1 občanského soudního řádu). Ústavní soud uvedenou stížnostní námitku nepovažuje za důvodnou. Aniž by Ústavní soud znovu opakoval, v čem spočívá podstata právního institutu vedlejšího účastenství a kdy je dán právní zájem vedlejšího účastníka na vstupu do řízení (v tomto rozsahu lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí), pouze stručně poznamenává, že s ohledem na skutkové okolnosti případu a zejména obsah argumentace stěžovatelky v řízení před obecnými soudy a potažmo v řízení o ústavní stížnosti nepovažuje napadená rozhodnutí za protiústavní. Lze se totiž ztotožnit se závěrem obecných soudů, že argumentace stěžovatelky směřuje proti smyslu institutu vedlejšího účastenství, u něhož je dle ustálené judikatury a právní doktríny vyžadováno, aby potenciální vítězství účastníka, kterého vedlejší účastník (stěžovatelka) podporuje, mělo do právní sféry vedlejšího účastníka (stěžovatelky) dopad pozitivní a naopak jeho neúspěch dopad negativní. Argumentace stěžovatelky by však vedla k pravému opaku.
8. Ústavní soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatelky, že v jejím případě se jedná o obdobnou situaci, jako byla řešena v nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03, cit. výše. Jak již dostatečně vyložily obecné soudy, uvedený nález na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť vychází se zcela odlišných skutkových okolností. Navíc, i kdyby tomu tak nebylo, závěry plynoucí z citovaného nálezu by nemohly nic změnit na výše vyložené skutečnosti, že procesní úspěch žalovaného, jehož chtěla stěžovatelka v řízení podporovat, by se - v duchu její argumentace stran nedostatku pasivní legitimace žalovaného a naopak danosti pasivní legitimace stěžovatelky - negativně projevil v její právní sféře, což by odporovalo smyslu institutu vedlejšího účastenství. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2036/08, cit. výše, pak považuje Ústavní soud za poměrně kuriózní, neboť závěry plynoucí z tohoto nálezu svědčí spíš o nedůvodnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti, než o opaku.
9. Nakonec Ústavní soud poznamenává, že důvodnými neshledal ani stěžovatelčinu námitku stran nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí. Tato rozhodnutí naopak považuje za řádně, dostatečně podrobně, logicky a srozumitelně odůvodněna a neshledává v nich žádné známky svévole nebo libovůle.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu