ECLI:CZ:US:2020:3.US.1009.20.1
sp. zn. III. ÚS 1009/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 21 Cdo 3864/2018-208 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2017 č. j. 30 Co 325/2017-163, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, obchodní korporace Česká exportní banka, a. s., sídlem Vodičkova 701/34, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, jakož i právo na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny. Dále tvrdí, že došlo k porušení čl. 3 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se podanou žalobou domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které vedlejší účastnice řízení (žalovaná) učinila dopisem ze dne 22. 6. 2015 podle §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zvlášť hrubého porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se ke stěžovatelem vykonávané práci. Důvod k tomuto opatření spatřovala vedlejší účastnice řízení v tom, že stěžovatel dne 16. 6. 2015, tj. poté co mu bylo vedlejší účastnicí řízení (jeho zaměstnavatelkou) oznámeno, že mu již nebude do skončení jeho pracovního poměru přidělována práce, dle jejích záznamů prokazatelně provedl nedůvodný (tj. neoprávněný) přesun 2,2 GB dat ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení z počítače, jenž mu byl vedlejší účastnicí řízení přidělen výlučně k výkonu jeho pracovní činnosti, na externí datovou jednotku, čímž se dopustil hrubého porušení svých povinností v oblasti přístupu k výpočetní technice vedlejší účastnice řízení [šlo o porušení bodů 3. 2. a 3. 3. interního pokynu vedlejší účastnice řízení - obecných zásad práce s prostředky výpočetní a komunikační techniky (dále jen "interní předpis")]. Důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru bylo dále jednání stěžovatele, které se stalo předmětem aktuálně probíhajícího vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení, neboť toto jednání mělo být svou povahou v příkrém rozporu s povinnostmi zaměstnance vyplývajícími z Etického kodexu zaměstnance a zároveň také flagrantním způsobem mělo poškozovat dobré jméno zaměstnavatelky.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2017 č. j. 23 C 159/2015-87 žalobě vyhověl a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Z pracovního řádu vedlejší účastnice řízení dovodil, že nelze činit rovnítko mezi použitím interních informací a přenosem bankovních dat a že zaměstnanci, kteří dostali od zaměstnavatele přenosný počítač a firemní flash disk, mohli data přenášet bez souhlasu zaměstnavatele. Stěžovatel do této kategorie patřil a nebylo prokázáno vynesení dat z prostor zaměstnavatele ani úmysl stěžovatele využít či zpeněžit tato data. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení neprokázala, že by stěžovatel hrubě porušil interní předpis a že by byly dány důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru.
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2017 č. j. 30 Co 325/2017-163 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování a doplnění dokazování [mj. jednak rozsudkem městského soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 67 To 147/2017, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby z přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit stejným skutkem, jako popisovala vedlejší účastnice řízení v dopise, jímž byl stěžovateli okamžitě zrušen pracovní poměr, jednak v té době nepravomocným rozsudkem městského soudu ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 42 T 13/2015, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a 3 písm. a) a c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu] dospěl k závěru, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru byly naplněny, neboť stěžovatel se vytýkanou činností dopustil zvlášť závažného porušení pracovních povinností. Stěžovatel mohl užívat flash disk bez souhlasu garanta ICT jen k přenosu dat mezi pevným počítačem a notebookem, to však v daném případě nedělal. Vzhledem k tomu, že měl přístup do emailové schránky jak z pevného počítače, tak z notebooku, nebyl tedy logicky dán důvod k přenášení jejího obsahu mezi oběma počítači. Navíc tato data nestahoval pro pracovní účely, ale pro účely zálohování.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 3864/2018-208 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání, neboť napadený rozsudek závisel na vyřešení otázky vázanosti soudu tím, v čem zaměstnavatel shledal porušení povinnosti zaměstnancem, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Nejvyšší soud poukázal na to, že §55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Z těchto zásad vycházel v projednávané věci i městský soud, když přihlédl zejména k činnosti vedlejší účastnice řízení (banky), k postavení stěžovatele, který byl nadán schopností dostat se k citlivým datům, jakož i k tomu, jak jednoznačně a relativně přísně bylo v pracovních pokynech a vnitřních předpisech vedlejší účastnice řízení upraveno, jak lze nakládat s daty a kdo s nimi může nakládat. Městský soud rovněž zohlednil, že stěžovatel stáhl celý obsah své e-mailové schránky, v níž byly diskutovány různé úvěrové obchody a v níž byla citlivá data ve vztahu k dalším aktivitám a transakcím vedlejší účastnice řízení a jejím klientům, a že se tak stalo v situaci, kdy vedlejší účastnice řízení přistoupila ke skončení pracovního poměru se stěžovatelem. Stěžovatel přitom ani nepopíral, že tak učinil a že se tak stalo nikoliv pro pracovní účely. Městský soud rovněž zdůvodnil, že po vedlejší účastnici řízení nebylo možné spravedlivě požadovat, aby za dané situace stěžovatel u ní nadále pracoval.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkový stav a rekapituluje průběh soudního řízení a obsah soudních rozhodnutí. Vysvětluje, co jej vedlo k tomu, aby si na služební flash disk zkopíroval obsah své e-mailové schránky (snaha umožnit objasnění podezřelé činnosti vedlejší účastnice řízení při poskytování úvěrů). Stěžovatel zdůrazňuje rozdíly, na kterých bylo postaveno rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu. Rovněž poukazuje na závěry, k nimž dospěly soudy v trestním řízení a které korespondují se závěry, o něž opřel svoje vyhovující rozhodnutí obvodní soud. Nahrání dat na flash disk za účelem jejich archivace (tedy přenos dat ve smyslu čl. 3. 10. interního předpisu) považuje stěžovatel za výkon svého oprávnění, k němuž nepotřeboval souhlas zaměstnavatele a nelze v něm tedy spatřovat porušení pracovních povinností (použití informací, jak mají na mysli čl. 3. 2. a čl. 3. 3. interního předpisu). Soudům rovněž vytýká, že nepřihlédly k veřejnému zájmu, k němuž se činnost stěžovatele vztahovala (snaha umožnit objasnění podezřelé činnosti určitých osob u vedlejší účastnice řízení). Za daného stavu, kdy nahrání dat na flash disk považuje stěžovatel za výkon svého oprávnění, je aplikace §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dále se věnuje problematice whistleblowingu, přičemž v této souvislosti poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2011 ve věci stížnosti č. 28274/08 Heinisch vs. Německo, v němž bylo vyjmenováno pět rozhodujících faktorů pro posuzování proporcionality zásahu. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno neoprávněně, neboť neporušil žádnou svoji pracovní povinnost či právní předpis, resp. že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby byly naplněny důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že svým jednáním nesledoval žádný osobní prospěch a ani neměl úmysl zkopírovaná data využít či zpeněžit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel brojí proti soudním rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Vyslovuje přitom přesvědčení, že jeho pracovní poměr byl zrušen neoprávněně, neboť svým jednáním (které bylo navíc vedeno z jeho pohledu chvályhodnou snahou oznámit a poté umožnit objasnění podezřelé činnosti, jíž se měli dopouštět jiní pracovníci vedlejší účastnice řízení) neporušil žádný právní předpis, resp. že jeho jednání nedosahovalo takového stupně intenzity, že by mělo vést k okamžitému zrušení pracovního poměru.
10. K uvedenému Ústavní soud poznamenává, že byť stěžovatel namítá porušení celé řady svých ústavně zaručených práv, jeho argumentace spočívá v pouhé polemice se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, přičemž se snaží prosadit svoji verzi náhledu na věc, tedy že v jeho jednání nelze spatřovat zvlášť hrubé porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Stěžovatel tak v podstatě zpochybňuje skutkové a z nich vyvozené právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
11. Žádný takový zásah v napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal a jejich závěry považuje za ústavně konformní. Nejvyšší soud správně poukázal na to, že §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je normou s relativně neurčitou hypotézou, která dává poměrně velký prostor pro úvahu soudů. Při posouzení intenzity porušení pracovních povinností zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V dané věci městský soud posuzoval jednání stěžovatele v kontextu celkových okolností, přičemž přihlédl k postavení stěžovatele, činnosti vedlejší účastnice řízení, jakož i k tomu, že byla stažena citlivá data a nedělo se tak pro pracovní účely, když stěžovateli v době stažení dat již neměla být přidělována žádná práce. Ústavní soud tak neshledal, že by městský soud a potažmo Nejvyšší soud překročily míru úvahy jim danou v §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
12. Poukazoval-li stěžovatel na to, že soudy, které řešily jeho trestní věc [zejména ve věci podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku], vyhodnotily jeho jednání (stáhnutí dat na flash disk), jako jednání, kterým nemohl být spáchán uvedený přečin, přehlíží, že skutečnost, že určité jednání, které nebylo posouzeno jako protiprávní jednání z hlediska trestního zákoníku, neznamená automaticky, že toto jednání nebude naplňovat znaky jiné skutkové podstaty, byť obdobného charakteru, podle pracovněprávních předpisů. Trestněprávní skutková podstata daného přečinu je totiž odlišná od pracovněprávní skutkové podstaty okamžitého zrušení pracovního poměru. Navíc podle §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů platí, že v civilním řízení soudním je soud vázán odsuzujícím rozsudkem, avšak nikoliv již zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení.
13. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti zejména prezentuje vlastní verzi skutkového stavu. Obecné soudy vysvětlily, proč jednání stěžovatele považují zvlášť hrubé porušení povinností ve smyslu §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a jakými úvahami byly vedeny při zamítnutí žaloby. Bylo-li tedy okamžité zrušení pracovního poměru v souladu se zákonem, nelze uvažovat o tom, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, nebo že by došlo k porušení jiných stěžovatelem uváděných (např. čl. 28 Listiny) ústavně zaručených práv a svobod.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu