ECLI:CZ:US:2020:3.US.1020.20.1
sp. zn. III. ÚS 1020/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Václavská 20, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020, č. j. 101 Co 6/2020-758, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, jakož i základních práv jeho nezletilé dcery, zaručených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 12, čl. 18 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") zamítl usnesením ze dne 2. 12. 2019, č. j. 14 Nc 2677/2019-709, návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, na základě kterého by byl oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou nad rámec běžného styku v termínu od pondělí 13. 1. 2020 od 7.45 hodin do pondělí 2. 3. 2020 do 7.45 hodin s tím, že k převzetí nezletilé dojde vždy prostřednictvím školky, kterou navštěvuje (výrok I.).
4. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neosvědčil naléhavost důvodů, které by svědčily ve prospěch nařízení jím navrhovaného předběžného opatření, jehož se domáhal za účelem zajištění pobytu nezletilé u moře, konkrétně v mexickém C., kde má k užívání byt. Okresní soud zdůraznil, že tvrzení předkládaná stěžovatelem se vztahují zejména k návrhu na změnu úpravy poměrů nezletilé, a tedy nikoliv k mimořádným důvodům pro nařízení předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že ve věci existuje úprava styku stěžovatele s nezletilou provedená pravomocným rozhodnutím soudů (srov. rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 11. 2017, č. j. 18 Nc 1002/2014-781 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018, č. j. 37 Co 5/2018-895) ve zcela běžném rozsahu i o prázdninách, nalézací soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal naléhavou potřebu zatímní úpravy styku ve smyslu jeho návrhu.
5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
6. Krajský soud zdůraznil, že předběžné opatření může být obecně vzato vydáno, je-li zapotřebí rychlého a pružného řešení situace, jež nesnese odkladu pro nebezpečí, které jinak hrozí zájmům účastníka řízení. V daném případě však nebylo osvědčeno, že "nevydáním předběžného opatření by nezletilé vznikla závažná újma, případně by byl ohrožen výkon rozhodnutí." Krajský soud - obdobně jako soud okresní - přihlédl k tomu, že styk stěžovatele s nezletilou je upraven pravomocným rozhodnutím soudu, z čehož dovodil, že nehrozí ztráta vzájemných vazeb. Nezpochybnil pozitivní vliv případného pobytu nezletilé u moře (zejména vzhledem k jejím kožním problémům), nicméně akcentoval, že stěžovatel by měl takový pobyt umožnit v době, kdy má nezletilou u sebe v souladu se shora citovanými rozhodnutími Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, případně podat návrh na změnu rozsahu stávajícího styku, což předpokládá provedení řádného dokazování v meritorním řízení (pozn. Ústavního soudu: stěžovatel již tento návrh podal dne 2. 10. 2019 - srov. usnesení krajského soudu, bod 7). Odvolací soud současně na rodiče nezletilé apeloval, aby se dohodli na úpravě styku nezletilé během jejích posledních předškolních prázdnin, jež by případně zahrnovala rovněž přítomnost matky při prázdninovém styku stěžovatele s nezletilou v Mexiku.
7. Stěžovatel s těmito závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, přičemž předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Namítá, že "soudům předložil řadu nesporně pozitivních důvodů pro to, aby mohla nezletilá se svým rodičem - otcem vycestovat po dobu několika týdnů do Mexika." Má za to, že tento pobyt by pro nezletilou byl přínosný. Stěžovatel též zdůrazňuje, že v létě do Mexika zcela jistě nepojede z klimatických důvodů. Podotýká, že nezletilé, která se na pobyt u moře těší již několik let, se žádný soud nezeptal na její názor.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy - v posuzovaném případě konkrétně krajský soud v řízení o stěžovatelem podaném odvolání, resp. okresní soud v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů, zejména pak - vzhledem k formulaci ústavní stížnosti - soudu krajského. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud má za to, že z podání stěžovatele je zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že se již v minulosti vyjádřil ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž formuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je totiž třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
12. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004) současně najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Obecně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě - tak jako v nyní posuzovaném případě - rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (srov. cit. nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
13. Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
14. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení základních práv stěžovatele (ani jeho nezletilé dcery), a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a není svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření náležitě posoudily a na základě své úvahy, kterou řádně odůvodnily, v rámci čehož zdůraznily, že stěžovatel neosvědčil naléhavost potřeby zatímní úpravy styku s nezletilou, jej zamítly pro nesplnění předpokladů pro vydání předběžného opatření. Tyto závěry nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu předběžných opatření - přehodnocovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
15. Co se týká námitky nezohlednění přání nezletilé, lze odkázat na odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), v němž Ústavní soud zdůraznil (body 38 a 39), že povinnost soudu zjistit názor nezletilých před vydáním předběžného opatření o péči o ně či styku s nimi neplatí absolutně. Je vhodné dodat, že ačkoli tedy z působnosti čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte není per se vyloučeno ani rozhodování o návrhu na předběžné opatření týkající se péče a styku, rozhodnutí o takovém návrhu je nutno učinit rychle (bezodkladně po jeho podání, a není-li tu nebezpečí z prodlení, tak ve lhůtě 7 dnů od podání návrhu, jak plyne z ustanovení §75c odst. 2 o. s. ř.), přičemž bezodkladně je třeba rozhodnout i o odvolání proti rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 736/17 ze dne 10. 5. 2017 (N 76/85 SbNU 325), bod 9]. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření tedy lze častěji než v jiných řízeních předpokládat, že nutnost rychlého rozhodnutí neumožní zjišťovat názor dítěte. Jak navíc vyplývá z judikatury zdejšího soudu, obecné soudy nemají povinnost zjišťovat přání dítěte tehdy, kdy je to odůvodněno útlým věkem dítěte (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019, bod 19). Nelze přehlédnout, že nezletilá měla v době zahájení nyní posuzovaného řízení, jež trvalo necelé tři měsíce, pouze 6 let a 5 měsíců, tudíž byla stále ve věku, v němž Ústavní soud zjištění názoru dítěte nevyžaduje obligatorně (s přihlédnutím k jeho rozumové a emocionální vyspělosti). Ústavní soud tedy neshledal námitku stěžovatele týkající se nezohlednění - nadto toliko obecně tvrzeného - přání nezletilé za opodstatněnou.
16. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu krajského soudu (a jeho prostřednictvím též okresního soudu) z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu