ECLI:CZ:US:2020:3.US.1022.20.1
sp. zn. III. ÚS 1022/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ICON Company s. r. o., sídlem V Zářezu 902/4, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2020 č. j. 8 Afs 214/2019-36 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2019 č. j. 14 Af 17/2017-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2017 č. j. 68797/2017-51000011 Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále "celní úřad") zrušil povolení ze dne 13. 7. 2016 č. j. 116466/2016-510000-11 pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí Evropské unie v režimu podmíněného osvobození od daně, neboť na základě místního šetření a rozboru kontrolního vzorku výrobku dospěl k závěru, že výrobky přijímané stěžovatelkou nesplňují zákonné požadavky vybraných výrobků specifikovaných v povolení jako doutníky podle §101 odst. 3 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Proti rozhodnutí o zrušení povolení podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 15. 9. 2017 č. j. 32870-2/2017-900000-302 zamítnuto.
3. Stěžovatelka napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2019 č. j. 14 Af 17/2017-38, zamítl. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že oba správní orgány vyčerpávajícím způsobem ve svých rozhodnutích popsaly a vyložily jak pojem "trhaná tabáková náplň", tak pojem "běžný spotřebitel". Má-li stěžovatelka jimi učiněný výklad pojmu "trhaná tabáková náplň" za odporující účelu zákona o spotřebních daních, není z žalobních bodů patrné, v čem tento rozpor spočívá. Soud je naopak přesvědčen, že výklad provedený správními orgány je v souladu s důvodovou zprávou k zákonu č. 95/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a který do českého právního řádu doslovně transponoval definici doutníků dle čl. 3 směrnice č. 2010/12/EU. Dle důvodové zprávy má nová definice doutníků zabránit zneužití tabákových výrobků a zamezit výskytu výrobků zařazovaných do kategorie doutník, které nesplňovaly očekávání a komfort běžného spotřebitele (kouření bylo možné jen se značným úsilím, náplň se uvolňovala a výrobek zhasínal), což bylo způsobeno zejména užitím tabákového odpadu coby náplně těchto výrobků. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, dle níž správní orgány při výkladu pojmu "běžný spotřebitel" nevzaly v potaz kuřáky levnějších a méně kvalitních doutníků. Naopak uvedl, že v obou rozhodnutích je srozumitelným a přesvědčivým způsobem vyloženo, jaká jsou očekávání běžného spotřebitele doutníků a proč tato očekávání splňují toliko doutníky ve smyslu definice dle §103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 8 Afs 214/2019-36 zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, a zdůraznil, že městským soudem užitý výkladu pojmu "trhaná tabáková náplň" je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 8. 3. 2017 č. j. 10 Afs 233/2016-39) i Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1656/17 ze dne 17. 10. 2017). Dle Nejvyššího správního soudu městský soud také řádně posoudil výklad správních orgánů, které srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jaká jsou očekávání běžného spotřebitele a které vlastnosti doutníků je naplňují (tradiční tvar a barva, délka hoření, zachování tvaru a formy doutníku po celou dobu hoření, zachování konzistence použité tabákové náplně, naopak nepatří mezi ně vypadávání náplně a její ulpívání v ústech při kouření). Nejvyšší správní soud dodal, že tento výklad již dříve potvrdil jako správný svým shora citovaným rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. 10 Afs 233/2016-39.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, a taktéž způsob, jakým městský soud provedl přezkum výkladu neurčitého právního pojmu "trhaná tabáková náplň", má za nedostatečný a pomíjející stěžovatelkou předložené důkazy. Městský soud se dle stěžovatelky omezil na konstatování, že správní orgány tyto pojmy řádným způsobem vyložily a uvedly, jaká velikost částic naplňuje vlastnosti a očekávání běžného spotřebitele ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, na posouzení otázky správnosti takovéhoto výkladu správním orgánem však městský soud rezignoval. Zcela zřejmé porušení práva na spravedlivý proces spočívá také ve způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud a městský soud vypořádaly s výkladem neurčitého právního pojmu ,,očekávání běžného spotřebitele" na projednávaný případ. Nejvyšší správní soud pouze konstatoval fakt, který stěžovatelka nerozporovala, totiž že výklad neurčitého právního pojmu ,,očekávání běžného spotřebitele" byl proveden městským soudem v souladu s dřívější judikaturou, nijak však nereagoval na zásadní námitku stěžovatelky, že znaleckým posudkem bylo v projednávaném případě zcela jasně prokázáno, že předmětné výrobky splňovaly očekávání běžného spotřebitele. Konstatoval-li Nejvyšší správní soud, že znalec není oprávněn vykládat neurčitý právní pojem "trhaná tabáková náplň", stěžovatelka uvádí, že na názoru znalce k pojmu ,,trhaná tabáková náplň" námitka stěžovatelky nebyla postavena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky proti rozsudku městského soudu za důvodné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že městský soud argumentoval v souladu se zákonem, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soud vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Uvedené platí i pro rozsudek městského soudu, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v žalobě, se městský soud dostačujícím způsobem vyjádřil, Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak bylo učiněno výše.
9. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku reagoval i na námitku stěžovatelky, že §101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních neupravuje minimální velikost tabákových částic obsažených v náplni doutníků, a uvedl, že toto ustanovení formuluje požadavky na vlastnosti doutníků pomocí neurčitých právních pojmů (očekávání běžného spotřebitele; trhaná tabáková náplň), které správní orgány řádným způsobem vyložily a uvedly, jaká velikost částic naplňuje vlastnosti a očekávání běžného spotřebitele ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, a postupovaly způsobem, který aproboval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 10 Afs 233/2016-39. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, dle níž správní orgány při výkladu pojmu "běžný spotřebitel" nevzaly v potaz kuřáky levnějších a méně kvalitních doutníků, naopak měl za to, že v obou rozhodnutích správních orgánů je srozumitelným a přesvědčivým způsobem vyloženo, jaká jsou očekávání běžného spotřebitele doutníků a proč tato očekávání splňují toliko doutníky ve smyslu definice dle §103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Městský soud v této souvislosti citoval vedlejšího účastníka, který ve svém rozhodnutí zdůraznil, že "doutníky jsou tradičním nejkvalitnějším tabákovým výrobkem (...) a osobou běžného spotřebitele (...) je tedy z logiky věci pouze kuřák doutníků s určitými zkušenostmi a znalostmi a na jejich základě mající určitá očekávání, která vycházejí z dlouhodobých tradic výroby a kouření doutníků, jakožto nejkvalitnějších tabákových výrobků". Z uvedeného je zřejmé, že městský soud na posouzení otázky správnosti výkladu pojmů "trhaná tabáková náplň" a "běžný spotřebitel" učiněného správními orgány nerezignoval.
10. Námitka stěžovatelky, že Nejvyšší soud nevzal v úvahu závěry znaleckého posudku RNDr. Tomáše Guckého, podle kterého předmětné výrobky splňovaly očekávání běžného spotřebitele, svědčí o jejím nepochopení role znalce a potažmo znaleckého posudku v řízení. Znalce ustanoví soud v situaci, kdy potřebuje vyřešit odbornou otázku, a to pouze otázku skutkovou, nikoliv právní. Jinak řečeno, znalec může soudu přinést důležitá zjištění pro jeho rozhodnutí; není však přípustné od znalce žádat odpověď na otázku, jak vyložit hmotné právo a ve věci rozhodnout. Znalecký či jiný odborný posudek je jakožto pramen skutkových zjištění pouze jedním z důkazů, jež jsou v řízení prováděny. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Činit závěr, zda se jedná o trhanou tabákovou náplň ve smyslu §101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, tedy, jak konstatoval Nejvyšší správní soud, znalci nepřísluší, a totéž logicky platí, byť to výslovně Nejvyšší správní soud neuvedl, i pro závěr znalce, že předmětné výrobky splňovaly očekávání běžného spotřebitele.
11. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich aplikací §101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Tvrzení, že správní orgány či soudy vyložily právo jinak, než jak odpovídá představě stěžovatelky, však samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu