ECLI:CZ:US:2020:3.US.1049.20.1
sp. zn. III. ÚS 1049/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Liborem Burianem, advokátem, sídlem Krkoškova 728/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2020 č. j. 26 Co 298/2019-101, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a nezletilého J. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 11. 2010 č. j. P 377/2009-107 byla schválena dohoda rodičů, dle které se stěžovatel mimo jiné zavázal platit na výživu vedlejšího účastníka částku 7 500 Kč měsíčně. Rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 11. 2016 č. j. P 377/2009-271 byl citovaný rozsudek změněn tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu vedlejšího účastníka částkou 3 000 Kč měsíčně od 19. 2. 2016. Tento rozsudek byl k odvolání rodičů rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 3. 2018 č. j. 13 Co 47/2017-431 změněn tak, že výživné, k jehož placení se stěžovatel zavázal dohodou schválenou rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 11. 2010 v částce 7 500 Kč měsíčně, se počínaje dnem 1. 11. 2016 snižuje na částku 5 000 Kč měsíčně.
3. Okresním soudem byl na návrh matky nezletilého dne 24. 7. 2018 pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno-město Mgr. Ing. Josef Cingroš k nařízení a vedení exekuce na majetek stěžovatele pro peněžitou pohledávku, a to pro dlužné výživné ve výši 34 000 Kč (za období od 1. 11. 2016 do 31. 3. 2018). Usnesením ze dne 1. 8. 2019 č. j. 19 EXE 1505/2018-80 okresní soud zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, když neshledal důvodnou argumentaci stěžovatele, že exekuční titul, podle kterého je exekuce vedena, je materiálně nevykonatelný. Dle názoru soudu z logiky věci vyplývá, že i když v rozsudku krajského soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 13 Co 47/2017-431 není výslovně uveden výrok, který by ukládal stěžovateli povinnost uhradit nedoplatek na výživném, hradil-li stěžovatel od listopadu 2016 výživné v částce 3 000 Kč měsíčně a byl citovaným rozsudkem zavázán k tomu, aby od listopadu 2016 platil výživné vyšší (5 000 Kč měsíčně), byla mu tedy uložena zpětně povinnost hradit vyšší částku, než fakticky hradil, a byl současně zavázán k úhradě vzniklého nedoplatku.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 5. 2. 2020 č. j. 26 Co 298/2019-101 změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh stěžovatele ze dne 16. 8. 2018 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-město Mgr. Ing. Josefem Cingrošem pod sp. zn. 9 EX 1405/18 k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka na dlužném výživném za dobu od 1. 11. 2016 do 31. 3. 2018 ve výši 34 000 Kč se zamítá. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu a odmítl argumentaci stěžovatele, že měl v rozsudku ze dne 1. 3. 2018 krajský soud uvést, jaký dluh stěžovateli na výživném do dne vydání rozhodnutí vznikl, a do kdy má být zaplacen. Krajský soud konstatoval, že důsledkem rozsudku okresního soudu ze dne 7. 11. 2016 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 3. 2018 bylo pouze to, že se od určitého data snížila výše výživného, tedy od tohoto data (1. 11. 2016) je dosavadní titul modifikován do částečně odlišné podoby, která ovšem žádný vliv na splatnost měsíčních dávek, jak byly určeny původním rozsudkem, nemá. Krajský soud tedy shledal podmínky pro potvrzení usnesení okresního soudu, přičemž změna výroku toliko jeho znění upřesňuje, jde o změnu formální, nikoli obsahovou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že nezletilý je ve střídavé péči obou rodičů, stěžovatel hradí výživné ve výši 5 000 Kč (a 5 000 Kč na jeho sourozence), mimoto hradí veškeré potřeby nezletilého formou přímých výdajů, jejichž výši lze označit jako nadstandardní. Stěžovatel také synům tvoří úspory ve vysokých částkách. Částka výživného ve výši 5 000 na každého ze synů tak slouží matce pouze k nákupu potravin na období, kdy jsou v její péči, a tito nepochybně sdílejí životní úroveň stěžovatele. To vyplývá i z vyjádření synů a matky, matka přesto podala návrh k vymožení dluhu stěžovatele na výživném za období od 1. 11. 2016 do 31. 3. 2018 ve výši 68 000 Kč a k vymožení povinnosti uhradit náklady spojené s exekucí. Stěžovatel má za to, že soudy nařídily výkon rozhodnutí na základě nevykonatelného exekučního titulu v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které je exekuční soud vázán pouze exekučním titulem, nikoliv jeho odůvodněním. Stěžovatel zdůrazňuje, že po nikom nelze požadovat, aby sám z odůvodnění rozsudku dovozoval svá další práva nebo povinnosti mimo práva a povinnosti specifikované ve výrocích rozhodnutí. Stejně tak nelze ukládat povinnosti se zpětným účinkem, neboť povinný musí mít vždy možnost uloženou povinnost splnit v budoucnu, tj. nesmí nastat situace, aby se již samotným rozhodnutím ve věci povinný automaticky dostal do prodlení. Stěžovatel má také za to, že nezletilý nebyl v řízení řádně zastoupen, a že řízení bylo vedeno proti jeho vůli, jak ji projevil v průběhu řízení (že mu stěžovatel ničeho nedluží). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že město Šlapanice podalo proti usnesení okresního soudu ze dne 2. 11. 2018 č. j. P 377/2009-451, kterým bylo jmenováno opatrovníkem nezletilého, odvolání s tím, že vzhledem k průběhu spolupráce s rodiči v rámci výkonu funkce opatrovníka v řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti má za to, že by se mohlo jednat o složitý případ, který bude vyžadovat hlubší znalost exekučního práva, a v zájmu zajištění rovného postavení nezletilého a efektivní ochrany jeho práv je nutné, aby soud jmenoval nezletilému opatrovníkem advokáta. Usnesením krajského soudu dne 13. 12. 2018 č. j. 13 Co 276/2018-459 však bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze pouze výhradně, toliko jen uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud připomíná, že je notorietou, že v exekučním řízení obecně vzato není zkoumána faktická správnost vykonávaného exekučního titulu, nýbrž se exekuční soud zabývá toliko otázkou, zda je tento exekuční titul formálně a materiálně vykonatelný. V rámci návrhu (povinného) na zastavení exekuce je potom možné namítat, že vykonávaná povinnost již v mezidobí byla splněna, respektive jinak zanikla (např. proto, že byl exekuční titul zrušen), nikoliv však, že exekučním titulem stanovená povinnost není stanovena správně. Namítá-li tedy stěžovatel, že vždy svou vyživovací povinnost plnil, a dluh na výživném mu nevznikl, nemůže Ústavní soud k těmto jeho námitkám přihlížet.
10. Z ústavního hlediska nelze nic vytknout ani soudy přijatému závěru o nesplnění podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soudy obou stupňů dostatečně vysvětlily důvody, které je k takovému závěru vedly, zejména krajský soud srozumitelně uvedl, že o vznik "nedoplatku" na výživném a z toho plynoucí povinnosti soudu určit v rozsudku jeho výši a splatnost, jak požaduje stěžovatel, lze uvažovat v případě, že se výživné určuje (a vyčísluje se dluh na výživném) nebo v případě, že se výživné zvyšuje (a vyčísluje se dluh za dobu minulou). V daném případě však jde o situaci, kde původně stanovené výživné bylo sníženo, a žádný nedoplatek nevznikl.
11. Ústavní soud konstatuje, že povinnost stěžovatele platit od 1. 11. 2016 výživné v částce 5 000 Kč přímo vyplývá z II. výroku rozsudku krajského soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 13 Co 47/2017-431, který je vykonatelným exekučním titulem podle §40 odst. 1 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Hradil-li tedy stěžovatel v období od 1. 11. 2016 výživné v částce 3000 Kč, nepochybily obecné soudy, nezastavily-li na návrh stěžovatele exekuci pro dlužné výživné ve výši 34 000 Kč (za období od 1. 11. 2016 do 31. 3. 2018) na základě exekučního titulu - rozsudku krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2018, č. j. 13 Co 47/2017-431.
12. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že povinnost k plnění mu mohla být uložena jen do budoucna, nikoli zpětně. Obecné pravidlo, že výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, totiž neplatí dle §922 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v případě dětí, kdy dochází k upřednostnění jejich hmotněprávního a procesního postavení. Právo na výživné lze tak dítěti přiznat i za dobu tří let nazpět ode dne zahájení soudního řízení. Krajský soud proto nepochybil, stanovil-li rozsudkem ze dne 1. 3. 2018 výši výživného počínaje dnem 1. 11. 2016 v částce 5 000 Kč měsíčně (šlo de facto o snížení výživného, k jehož placení se stěžovatel zavázal dohodou schválenou rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 11. 2010 v částce 7 500 Kč měsíčně).
13. Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že by v exekučním řízení byla porušena práva nezletilého tím, že by nebyl řádně zastoupen. Jednak je nutno uvést, že předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí, jež ukládalo stěžovateli plnit ve prospěch nezletilého, tedy ze samé podstaty nemohlo dojít k zásahu do práv nezletilého, a to tím spíše, že, jak bylo shora uvedeno, předmětem exekučního řízení není přezkum správnosti vykonávaného rozhodnutí. Jakékoli vyjádření nezletilého týkající se věci samé by tedy nemohlo nic změnit na závěru, že stěžovateli bylo uloženo pravomocným a vykonatelným rozsudkem hradit od 1. 11. 2016 na výživné a přímé platby výdajů nezletilého částku 5 000 Kč, což prokazatelně nečinil, když platil k rukám matky nezletilého pouze částku 3 000 Kč. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale konstatuje, že vždy považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. To však platí jen za procesní situace, kdy soud pro své rozhodnutí potřebuje znát názor nezletilého, tak tomu však v posuzované věci, jak vyplývá ze shora uvedeného, není, naopak v zájmu nezletilého bezpochyby je, aby stěžovatel platil (bez ohledu na názor nezletilého) výživné ve výši stanovené soudem.
14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v exekučním řízení, ani posléze v ústavní stížnosti neuvedl žádné relevantní skutečnosti, jež by byly podřaditelné pod některý z důvodů zastavení exekuce předvídaných ustanovením §268 odst. 1 o. s. ř. Stěžovateli se tak nepodařilo prokázat jím tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, neboť z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že obecné soudy postupovaly striktně dle platné a účinné právní úpravy; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Nelze proto než mít za to, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích je výsledkem řádného použití (podústavního) práva, z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu